Články
Vysočinou - Kola 2013
/ 0
- Podrobnosti
- Kategorie: Cyklovýlety
- Vytvořeno 19. 7. 2013 12:24
- Napsal Lukáš Musil
- Zobrazeno: 2023
Letošní bike tour startovala jako obvykle z pražského Hlavního nádraží. V 07:49 vyrazil přesně na čas rychlík směrem Havlíčkův brod, kde začínala letošní trasa. Přesun proběhl bez potíží, řízky od Davida byly již jako každoročně epesní. Už v Havlíčkově Brodě bylo všem jasné, že se bude jednat o velice náročný kopcovitý terén. Naštěstí jsme si velmi dobře rozvrhli kilometráž v jednotlivých dnech, tak abychom si každý den zachovali stoprocentní fyzickou kondici udržující si i pravidelným přísunem přírodních iontových nápojů s obsahem vitaminu B. A nyní již k samotnému průběhu letošní Tour de Vysočina.
Jak již bylo zmíněno v úvodu, zasedli jsme kolem poledne 4.7.v Havlíčkově Brodu do sedel a vyjeli směrem Jihlava do cíle dne, který byl ve městě Třešť, jižně od Jihlavy. Kopcovitou krajinu jsme čekali, takže nás terén ani moc nezaskočil. Kratší i delší stoupáky a pak poměrně prudké klesání se pak opakovali v průběhu celé tour. Vyjeli jsme, a přes Lípu a Okrouličku, se dostali do obce Štoky, kde jsme nalezli jedinou otevřenou hospodu na místním fotbalovém hřišti. Gulášovka s pivem drsné značky Rebel, bylo přesně to pravé občerstvení borců v sedlech. Jenže ihned po výjezdu z občerstvovny se objevil ukrutný kopec, který v sedlech zdolali pouze dva borci. Zbylí tři kvůli optimálnímu rozložení sil, zvolili při stoupání cyklokrosový pěší styl. Z vrcholu kopce následoval prudký sjezd dolů, podjezd dálnice D1, průjezd obcí Smrčná, objezd Jihlavy a dojezd k pumpě Benzina, kde se konala další občerstvovací přestávka. Zde již byl výběr občerstvení velmi pestrý, přeci jenom v nohách jsme měli už bezmála 50 km a do cíle zbývalo něco přes 10 km. David například zkonzumoval 3 nanuky a 4 tatranky, Kukura 2 radlery a toast s majonézou a slaninou, Franc 2 litry koly atd.
Za povšimnutí cestou, kromě hezké krajiny, stálo celkem sofistikované dopravní hřiště nebo autoškoly za předměstím Jihlavy- Hosov (byla tam dokonce i sněžná rolba!) (patří autoškole Musil, shoda jmen s autorem článku je čistě náhodná).
Pak již následoval poslední stoupák a příjezd do cíle dne v Třešti. Ubytování bylo zajištěno v penzionu U Růžičků, nově zrekonstruovaný penzion se sverázným, ale příjemným majitelem. (Cena 340,- Kč na osobu ze snídaní ).
Pěkný výhled z pokoje na místní kostel byl ale vykoupen brzkým ranním svoláváním farníků na mši u příležitosti příchodu Cyrila a Metoděje (do Velkomoravské říše, nikoliv do místního kostela) již okolo sedmé hodiny pátečního rána. Kostelník zvonil v šíleném tempu asi 5 minut, takže na nějaké dlouhé vyspávání pak nebylo ani pomyšlení.
Tak tedy na snídani, a čekat na dva členy výpravy, kteří i přes vyzvánění zvonu tvrdě vyspávali. Při čekání jsme stačili v Třešti shlédnout část akce zvané "Dřevořezání", spočívající ve vyřezávání různých předmětů ze dřeva pomocí různých nástrojů od nože rybičky až po motorovou pilu. Zejména motoropiláci provozovali svoje řemeslo zvlášť zavile, až kolem nich létala oblaka pilin, které se pak nepříjemně zařezávaly do očí. Radši jsme se při čekání přesunuli pryč, do bezpečí supermarketu Albert.
Pak již dorazili zmínění ospalci a vydali jsme se směrem Telč. Trasu do Telče jsme si trochu zpeštřili návštěvou hradu Roštejn, trasou přes ves Růžená s krásným kostelíkem svaté Máří Magdaleny.
Roštejn
Pozdně gotický hrad , který se zvedá na skalnatém vrchu v 677 m.n.m v romantické krajině Javořických vrchů u vsi Doupě, byl vybudován pány z Hradce v první polovině 14. století. V 70. letech 16. století nechal hrad přestavět Zachariáš z Hradce v duchu renesance na lovecký hrádek s rozlehlou oborou v blízkém okolí. Dalšími majiteli byli Slavatové z Chlumu a Košumberka, Lichtenštejnové z Kastelkornu a Podstatští z Lichtenštejna. Dnes je hrad majetkem Kraje Vysočina ve správě Muzea Vysočiny v Jihlavě p. o. V roce 1915 hrad vyhořel . Zásadní opravy začaly až v roce 1958. Část hradu byla pro veřejnost otevřena v roce 1969. Po dalších opravách byly ostatní interiery na dnešní trase zpřístupněny v roce 1982. Dnes jsou zde vystaveny sbírky z fondu Muzea Vysočiny v Jihlavě.
zdroj: http://www.hrad-rostejn.cz/
Kostel svaté Máří Magdaleny v Růžené
Kostel byl založen na počátku 13. století, poslední přestavba proběhla na počátku 16. století, krov střechy je původní, ze dřeva pokáceného okolo roku 1500. Byl počiněn během třicetileté války, poté opraven.
Z Roštejna už to byl kousek (cca 7 km), vše z kopce. Kdo nechtěl, nemusel šlapat a dojel až do Telče , kdo chtěl, mohl si vytvořit osobní rychlostní rekord (Franc 57 km/h). Telč je krásné město, bohužel místní restauratéři, zejména na náměstí, trpí porevolučním syndromem podnikání. Zejména se vyznamenala restaurace hotelu U Černého Orla, kde jsme sice našli volný stůl, ale obsluha si nás dobrých 30 minut vůbec nevšímala. Samozřejmě jsme odešli a nakonec obědvali v celkem sympatické restauraci Švejk Telč . Po shlédnutí místních pamětihodností, jako zámku a náměstí, jsme se rozjeli k metě dne zvané Motel Dačice. Cestou jsme ještě navštívili Karmelitánský klášter v Kostelním Vydří.
Motel Dačice jsme nalezli snadno, je to celkem útulné ubytovací zařízení, pokoje mají terasu přímo nad jezírkem s oranžovými koi -kapry. Pětilůžkový pokoj byl sice poněkud stísněný, ale za cenu 310 Kč/osoba pokoj přijatelný. Pochvalu si zaslouží zejména výborná teplá snídaně. Ale ještě zpět k večeru v Dačicích. Na večeři jsme se vydali na náměstí, od motelu vedla příjemná cesta zámeckým parkem. Na hezkém , původně renesančnímu náměstí, kterému ovšem nelítostně roztíná tvář hlučná silnice 151, nezřídka využívaná kamiony, jsme zakotvili v restauraci hotelu U Koníčka. Obsluha byla velmi dobrá i jídla, jen ceny poněkud na místní poměry vyšší. V sobotu po snídani jsme vyjeli do Nové Bystřice, přes Slavonice a hrad Landštejn.Po dojezdu do Slavonic nás přepadl déšť, takže jsme se museli skoro 2 hodiny zdržet v restauraci hotelu Petrik. Slavonice nás velmi příjemně překvapili, je to taková menší, méně komerční a neprofláklá Telč. Dle Honzova sdělení kandidovaly také na vstup do UNESCO, ale nebyly úspěšné. Vystoupili jsme na věž, abychom pohledem do dáli zjistili, že nás čekají další kopce...
Co jsme ještě nevěděli, že za kopci nás čeká ukrutný krpál na hrad Landštejn. Na hradě bylo občerstvení, ale kupodivu až za pokladnou. Vstup na hrad a tudíž i zároveň do bufetu stál 70 Kč. Ti, kteří nechtěli na hrad, ale jenom se občerstvit samozřejmě nechtěli vstup platit, naštěstí nás dáma v pokladně pustila na dobré slovo do bufetu bez vstupného.
O historii Landštejnu zde http://www.hradlandstejn.cz/historie.html
Z Landštejna už to bylo cca hodiny do Nové Bystřice, kde jsme se ubytovali v penzionu Na Bojišti. Příjemný penzion se skládal z několika přízemních budov a restaurace. Obsluha v restauraci byla vynikající, stejně tak i jídlo a pití. Se snídaní to bylo už horší, jelikož hospoda otvírá až od 11,00, připravili nám snídani předchozí den do lednice na pokoj. Šunka se sýrem a chlebem nás ale jakžtakž nasytila. Cena i se snídaní 250,- Kč/osoba ovšem velmi dobrá, takže jsme nemohli čekat epikurejské hody. Čekalo nás posledních 30 km do Jindřichova Hradce, které jsme si nakonec prodloužili na 40 km. Cestou jsme stavěli v docela zajímavém bufetu se svérázným majitelem, jeho historky o krysích řízcích a jiných příhodách z jeho života byly místy až na pováženou.
Pak jsme již vjeli do Hradce, zaparkovali kola ve stojanu a vydali se na prohlídku města. Byla nalezena docela zajímavá restaurace Udírna, sice velmi stylová a příjemná, jídla i obsluha velmi dobré, ale na Hradec velmi drahá. Část bikerů tudíž vydrželo s obědem až na náměstí do restaurace hotelu Vajgar, kde se dají sehnat po celý den za příjemnou cenu dobré hotovky. Pak již jen lehký přesun na nádraží, kde se nachází základna a depa Jindřichohradeckých místních drah, které provozují dopravu na úzkorozchodné železnici do Nové Bystřice a Obrataně. My jsme ovšem měli jízdenky na železnici širokorozchodou, konkrétně na "ďábelský rychlík" 666 Petr Vok. Petr Vok se bohužel asi patrně zdržel na svatbě, protože dorazil s 20ti minutovým zpožděním, které si s pohodou jemu vlastní prodloužil na naší cestě do Veselí nad Lužnicí na 40 minut. Na přestup do jeho kolegy rychlíku 667 Vojtěch Lanna jsme měli pouze 5 minut i s koly. Naštěstí se zadařilo a Lanna odjel s námi i s našimi koly. Nutno, ale podoknou tže personál ČD byl velmi příjemný a ochotný. Okolo deváté večerní jsme dorazili do cíle tour, na pražské Hlavní nádraží, a rozjeli se různými směry Prahou do svých domovů.
PS: neoficiálním šampionem tour se stal Ivan, který netlačil ani jeden kopec..
