Horní Mísečky – Lysá Hora – Sněžné Jámy – Labská Bouda
/ 0
- Podrobnosti
- Kategorie: Lyžování
- Vytvořeno 24. 3. 2015 10:03
- Napsal Lukáš Musil
- Zobrazeno: 2327
Dnešní běžkařská trasa začíná v Chatě Orel v Dolních Mísečkách, kde se ubytováváme na jednu víkendovou noc. Pěšky vystoupáme na Horní Mísečky, kde si nasazujeme lyže a vydáváme se táhlým stoupáním k Vrbatově Boudě. Pokud nehodláte použít vlek, musíte toto stoupání absolvovat skoro vždy, když se chcete vydat z Horních Míseček na nějakou běžkařskou trasu.
Délka trasy: cca 25 km
Mapa trasy zde
Terén je namrzlý, tak nám pětikilometrové stoupání s převýšením 350 metrů trvá asi hodinu a půl. Dáváme si svačinovou pauzu u Vrbatovy boudy, postavené v roce 1965. Je nutno si také nasadit bundy, které si neseme pro jistotu v baťozích. Na hřebenech sice svítí slunce, ale nepříjemně studeně pofukuje.
Projíždíme kolem mohyly Hanče a Vrbaty, která se nachází asi 200 metrů od boudy. Kousek odsud zde oba umrzli 24. 3. 1913, při 50 kilometrovém mezinárodním závodu v běhu na lyžích, kterého se Bohumil Hanč zúčastnil. Vrbata nezávodil, ale vydal se do husté mlhy hledat ztraceného Hanče. Toho našel, poskytl mu svůj kabát a čepici, a začal sjíždět zpátky k Mísečkám. Pak si to rozmyslel, vrátil se zpátky pro Hanče, aby ho odtáhl do bezpečí. Hanč ale už na místě, kde ho Vrbata zanechal, nebyl. Nalezl ho totiž německý závodník Emerich Rath, který ho odtáhl na Labskou boudu. Podchlazený Vrbata již neměl sílu se vrátit do Míseček a umrzl. Na památku Vrbatova činu je dnes 24. březen v České Republice slaven jako Den Horské služby. Příběh byl filmově ztvárněn v celkem dobrém filmu Synové hor z roku 1956. Vrbatu hraje Jiří Vala, Hanče Josef Bek.
Od Vrbatovy mohyly následuje sjezd po Krkonošské magistrále (nebo červené stezce) k Harrachovým kamenům, odkud je pěkný výhled na Kotelní jámy. Je nutné ale sjet cca 100 metrů ze stopy vpravo. Od rozcestí Růženčiny zahrádky následuje mírné stoupání až na Lysou horu. Cestou na vrchol se musí sjet ze stezky do volného terénu, ale jde to velmi snadno. Vrchol je v případě Lysé Hory poněkud silné slovo, je to spíš návrší. Pro úplnost dodám, že je ve výšce 1344 metrů nad mořem. Z Lysé hory sjedeme zpět do Růženčiny zahrádky, odkud se vydáme vlevo (nebo po zelené stezce) mírným klesáním na rozcestí U Čtyř pánů a odtud dál po rovině (nebo po žluté stezce) na rozcestí Labská louka. Odtud již začne cesta mírně stoupat až k rozcestí Česká louka. Je tam projeta stopa, stoupá se dobře. Na České louce zatočíme doprava (nebo po červené stezce) a středním stoupáním vyjedeme k hoře Violík neboli také Labský štít (polsky Łabski Szczyt). Zde překročíme státní hranici a ocitneme se v Polsku. Zamíříme k již z dálky viditelnému vysílači (polsky RTON Jelenia Góra / Śnieżne Kotły nebo také Wawel). Původně zde stála horská bouda, od roku 1960 zde stojí vysílač televizního signálu. Původně byl provizorní, kvůli televizním přenosům z Olympijských her v Římě. V letech 1964-1974 získal svou dnešní podobu. Od roku 1994 je odtud šířen rovněž signál pro mobilní telefony. Od vysílače je to již kousek k oploceným vyhlídkám na Sněžné jámy. Odjinud se koukat nedoporučuje, může se s vámi utrhnout sněžný převis. Sněžné jámy jsou dva ledovcové kotle, které jsou jediným příkladem alpské krajiny v Krkonoších.
U Sněžných jam dostáváme hlad, tak se rozhodujeme pro sjezd po tyčové cestě k boudě Martinovka. Cesta ještě chvíli vede po rovině k vrcholu Vysoké Kolo, ale pak začíná klesat. Příliš šťastný nápad to nebyl, terén je těžký, klesání je hodně prudké, cesta hrbolatá. Víceméně se po cestě nedá jet na lyžích vůbec, zkoušíme postupně traverzovat dolů ve volném terénu. Samozřejmě nás to dlouho nebaví, a když zahlédneme, že dole, asi půl kilometru vzdušnou čarou, klesání končí protisvahem, rozhodneme se sjet slovy Standy Řezáče „šúšen” (tak od jisté doby označujeme sjezdy šusem). Zdálky ovšem není vidět, že sníh není rovný. Právě naopak, je zde nepočítaně různých zrádných skokánků. Brzdit se nedá, rozjíždíme běžky na, pro nás pekelnou, rychlost okolo 35 km/h. Vlajeme na úzkých lyžích jak hadroví panáci. Na rozcestí se vydáváme vpravo (barevně neznačeno) a stále klesáme. Cesta je úzká, ale dá se zde aslespoň jakž takž brzdit. Na Martinovce je čas na pozdní oběd. Vaří zde velmi dobře, za pečenou krkovici se zelím a knedlíkem a dvě piva platím 190 korun. Povšimněte si také, jak číšník žongluje s prázdnými půlitry.
Po hodinovém odpočinku nás čeká pro změnu stoupání k Labské boudě (po zelené trase). Zhruba dvoukilometrová cesta má převýšení 100 metrů, po většiny cesty je nutno tzv. „stromečkovat”. Pak se vynoří z lesa Labská bouda. K ní je nutné asi 50 metrů zklesat, a to dost prudce. Klesání končí potokem Labe. Respektive můstkem přes něj, pokud ho trefíte. A pak zase pěkně nahoru k Labské boudě, kontroverzní stavbě z roku 1975. Ta nahradila původní dřevěnou boudu z 19. století, která vyhořela v roce 1965. Nyní je zde hotel, turistická ubytovna a restaurace. Budova patří stejnému majiteli jako Luční bouda, tak zde točí pivo Paroháč, které se vaří právě na Luční boudě. K vaření piva se používá voda z pramenů Bílého Labe.
Z Labské boudy pokračujeme už po setmění, musíme použít čelovky. Jdeme po červené stezce, ale ve tmě se orientujeme jen pomocí tyčí. Bez povšimnutí tak míjíme Pančavský vodopád i Hančův pomník. Tam našel vysíleného Hančeho německý závodník Rath a odtáhl ho na Labskou boudu. Zde ale podchlazený Hanč zemřel na infarkt.
Okolo sedmé večerní jsme zpět u Vrbatovy boudy. Odtud nás čeká sjezd k Horním Mísečkám. Sníh je už namrzlý, ve tmě musíme jet opatrně. V půl deváté jsme zpět v chatě Orel, kde se ukládáme k spánku velmi rychle.
Foto: Lukáš Musil, Martin Pavlíček