Pohoří Harz, Halle a Brémští muzikanti
/ 0
- Podrobnosti
- Kategorie: Německo
- Vytvořeno 23. 11. 2014 15:39
- Napsal Lukáš Musil
- Zobrazeno: 3703
Nevelké a v Čechách celkem neznámé pohoří Harz vykukuje z rovných plání severního Německa. Je zhruba 100 kilometrů dlouhé a 30 kilometrů široké. Nachází se zde národní park stejného jména. Nejvyšší hora se jmenuje Brocken a leží 1142 metrů nad mořem. Právě tímto směrem jsme vyrazili listopadového rána autem z Prahy. Naše cesta vedla přes Ústí nad Labem a Lipsko do Halle, kde jsme si udělali první zastávku. Do Halle se jelo stále po dálnici, z Prahy je to cca 300 kilometrů. Jeli jsme tempem „na spotřebu“, takže nám cesta zabrala asi tři hodiny.
V průvodci Lonely Planet se píše, že v Halle je stále ještě cítit duch komunistické DDR. Pokud ovšem nebudete chtít navštívit panelákové sídliště Halle-Neustadt na západě města nebo chemičky na severu a soustředíte se pouze na historické centrum, uvidíte komunistického ducha již jen velmi mlhavě. My jsme centrum prošli asi za dvě hodiny, pomalou chůzí. Mezi nejvýznamnější zdejší památky patří evangelický kostel Panny Marie na náměstí Hallmarkt, postavený v pozdně gotickém stylu mezi léty 1529 - 1554. Dále pak protestantský kostel Hallescher Dom. Ten je zajímavý tím, že nemá žádnou věž, evangelické kostely totiž původně nesměly mít věž ani vstup z veřejného prostranství. Hlavní atrakcí je hrad Moritzburg, někdy také označovaný jako Giebichenstein, což byl původní hrad na jehož místě dnes Moritzburg stojí. Nynější hrad byl dokončen na konci 15. století, a kromě svého původního obytného a obranného určení byl postupně používán jako kasárna, lazaret a pivovar. V polovině 19. století, kdy ho zakoupila pruská vláda, byl již v troskách. V roce 1900 ho zakoupilo město Halle a ustanovilo v něm muzeum. Hlavní rekonstrukční práce začaly však probíhat až v polovině 20. století a trvaly až do roku 2008. Skleněná střecha na západním křídle je dílem španělských architektů Fuensanta Nieta a Enrique Sobejana.
Halle bylo za DDR hlavním městem Saska-Anhaltska (Saxony-Anhalt), toto privilegium ale ztratilo po sloučení obou částí Německa, kdy se hlavním městem Saska-Anhaltska stal menší, nedaleko ležící Magdeburg. Halle bylo založeno v 9. století, od roku 1281 bylo členem tzv. hanzovní ligy měst. Po druhé světové válce se stalo součástí komunistické Německé demokratické republiky. Město se stalo centrem chemického průmyslu a komunisté zde mezi léty 1964-1979 postavili obrovské sídliště zvané Halle-Neustadt, které se stalo domovem pro 60 000 lidí pracujících v chemickém průmyslu. Nyní zde bydlí asi 30 000 tisíc obyvatel, kteří sídliště přezdívají Hanoj (německá výslovnost zkráceného označení Ha- Neu). Ve městě se narodil hudební skladatel Georg-Friedrich Händel, jehož socha stojí na náměstí a také říšský protektor Reinhard Heidrich. Jeho socha naštěstí nestojí nikde.
Po přestávce v jsme pokračovali dále, nyní již přímo do pohoří Harz. Na západním okraji pohoří se nachází město Goslar, kde jsme si dali další pauzu. Bohužel již za tmy, takže se nedalo kloudně fotit. Toto horské městečko, ale také stojí za kratší prohlídku.
Z Goslaru jsme se vrátili do Braunlage, kde jsme přespali v Hostelu Braunlage. Hostel můžu doporučit, za dvoulůžkový pokoj (palanda) jsme platili 40 EUR. Sprcha i WC na pokoji.
Probudili jsme se do šedého rána, o hodinu později, než jsme si naplánovali. Se staženými závěsy byla totiž v pokoji stále noc, ani náznak rozednění. I s roztaženými závěsy jsme byli nuceni si při snídani rozsvítit. A celý den se měl odehrát v podobně šedém duchu, asi ho začarovala nějaká místní čarodejnice. Pohoří Harz (zejména hora Brocken) je totiž odpradávna známo jako sídlo všech čarodejnic (německy Hexen), o svatojakubské noci jich zde je údajně mraky. Popojeli jsme autem asi dvacet kilometrů do obce Wernigerode, kde se nachází jedno z počátečních míst výstupu na horu Brockern. Pokud chcete jít na horu pěšky, nenechte se zmást několika různými parkovišti přímo v obci Wernigerode, ale jeďte až do obce Schierke, do poslední slepé ulice. Je zde k hoře nejbližší parkoviště, za celý den se platí 3 EUR. Hora se dá zdolat několika způsoby:
- autem – až na vrchol vede silnice, ale bez povolení máte smůlu, hned na úpatí je závora a bouda s vrátným
- vlakem – to už je reálnější způsob, na vrchol vede úzkorozchodná železnice, po které jezdí parní mašinka. Můžete nastoupit přímo v obci, zpáteční jízdenka stojí 35 EUR, jednosměrná 23 EUR (údaj z listopadu 2014)
- na kole – pro vyznavače táhlého stoupání. My sebou kola neměli, ale jednoho místního cyklistu, který horu vyjel, jsme viděli
- pěšky – tento způsob jsme si vybrali my
Od parkoviště jsme šli asi kilometr a zde zatočili na lesní stezku. Dá se samozřejmě jít i po silnici, ale to je na celodenní výlet. Silnice k vrcholu je dlouhá zhruba 12 kilometrů. Lesní stezkou je to na vzdálenost o polovinu kratší, stoupání je ale prudší. Stoupáme nejdříve po hliněné pěšině, která se po kilometru mění v haldu balvanů, po kterých půjdeme skoro až k vrcholu. Vzhledem k mlhavému počasí jsou poměrně kluzké. Je nám předem jasné, že v tomto počasí nebude na hoře moc vidět, výstup ale nevzdáváme. Potkáváme pár turistů, kteří jdou již dolů, Václav se ptá, jestli je nahoře taky mlha. Je. Das ist Schade. Cestou dvakrát křižujeme trať parního vlaku, silnici rovněž dvakrát. Po čtyřech kilometrech lesní cesta po kamenech končí, k vrcholu se již pokračuje po silnici. Po posledním zbývajícím kilometru jsme na vrcholu. Vidět není vůbec nic, skoro ani zde postavené budovy, které jsou pozůstatky východoněmecké vojenské radarové základny. Aspoň se tady občerstvujeme v místní jídelně patřící hotelu Brockenherberge. Pak se přesunujeme na nádraží, kam právě dorazil parní vlak Wernigerode. Sledujeme přepřahání lokomotivy, která cestou dolů musí couvat. My jdeme pěšky, začíná pršet. Déšť stále houstne, naštěstí mizíme na lesní cestu. Tam ovšem, jak už to bývá při delším dešti, prší dvakrát. Zmoklí přicházíme na parkoviště, kde k našemu překvapení zaparkovalo hned vedle nás auto s českou značkou. A to prý do Harzu žádní Češi nejezdí...
Další cíl naší cesty je město Brémy. Je od Braunlage vzdáleno 232 kilometrů, což je zhruba 2 hodiny naším úsporným stylem jízdy. Do Brém přijíždíme krátce po čtvrté hodině, takže už skoro za tmy. Shodou okolností nacházíme na první pokus Hostel Müller. Za dvojlůžkový pokoj (palanda) jsme platili 39,50 EUR. Sprcha a WC sice jen na patře, ale na něm jsou pouze tři pokoje, takže frontu stát nebudete.
Večer se vydáváme do centra města, je to asi 5 kilometrů. Rozhodujeme se jet tramvají, není zrovna nejlevnější (2,40 EUR za 1,5 hodiny), ale ušetří nám čas. Lístky se kupují v automatu, který je umístěn přímo v tramvaji (bere i papírové bankovky).
Procházíme krátce noční Brémy, pak si sedáme na pivko v jedné z místních hospod. Konkrétně v pivovarské Schüttinger Brauerei. Zpátky do hostelu se rozhodujeme jít pěšky, ne kvůli nějakému šetření, máme už času dost. Údajně na předměstí Brém, podle Lonely Planetu, řádí jakýsi Bremen Fight Club, ale žádné bojovníky jsme cestou nepotkali. Brémské předměstí (alespoň to vedoucí k Müller Hostelu) je tvořeno osvětlenými ulicemi s řadovými domky. Bremen Fight Club tedy zařazujeme na seznam mýtů.
Ráno vyjíždíme opět do Brém, tentokrát autem. Parkovat se v centru dá v parkovacích domech, (cena cca 0,50 EUR za hodinu stání), nebo na ulici. Zhruba nad kilometr od centra je to zdarma. My jsme zaparkovali na ulici Osterdeich. Pro vjezd do města je také nutné mít na autě vylepenu tzv. ekologickou známku (cena 300 korun, dá se zakoupit už v Čechách, je nutno předložit velký technický průkaz). Procházku Brémy začínáme na nábřeží řeky Weser. Sviští tam jeden cyklista za druhým, Brémy jsou totiž přímo protkány cyklostezkami. Na kole jezdí každý, od slečen v kozačkách po dělníky s cigárem a v montérkách. Postupně přicházíme k mostu Wilhelm-Kaisen-Brücke, pojmenovaném po starostovi města v letech 1945-1965 Wilhelmu Kaisenovi. Ten byl postaven v letech 1958-1961 na místě starého mostu, který byl zbořen bombardováním během II. světové války. Pod mostem jsou na sloupech vystaveny dvě lví hlavy. Ty byly původně na starém mostě, ale během bombardování zmizeli hluboko v bahně řeky Wesser. Byly objeveny až při stavbě nového mostu, kdy je náhodou vylovila lžíce bagru. Pokračujeme dál po nábřeží, na protější straně řeky můžeme vidět budovy obřího pivovaru Beck. Zahýbáme zpátky do vnitřního města, orientujeme se podle věže kostela svatého Štěpána. Pak se přicházíme k ulici Faulenstraβe a po ní se dostáváme do historického centra. Skvostem centra Brém je radnice (Rathaus), která je zapsaná na seznamu památek UNESCO. Centrum Brém je celkem malé a nachází se v něm většina hlavních městských památek v čele se skvostnou radnicí (Rathaus) z roku 1410. Za pravým rohem radnice je bronzová socha brémských muzikantů, známých z pohádky bratří Grimmů. Na opačné straně náměstí naproti radnice se nachází Schütting. Budova, zdobená pozlacenými prvky, sloužila jako administrativní sídlo místních obchodníků. Byla postavena v polovině 16. století v renesančním stylu. Nad vstupními dveřmi jsou německé nápisy „buten un binnen“ a „wagen un winnen“, což v překladu zhruba znamená „venku i doma, riskuj a zvítězíš“. Toto heslo místního cechu obchodníků vymyslel starosta Otto Gildemeister v roce 1895. Další památkou, nacházející se na náměstí, je kostel Milosrdné panny Marie. Evangelický kostel postavený ve 13. století v gotickém stylu. Stojí po pravé straně radnice.
Centru dominuje gotická katedrála svatého Petra (St. Petri Dom) s dvěma hranatými věžemi. V podzemních prostorách katedrály přístupných z bočního křídla je vystaveno 8 mumifikovaných těl. Zajímavé na nich je, že to nejsou těla mnichů, které můžete vidět například v Klatovech, ale obyčejných lidí. Například švédští vojáci z třicetileté války, anglická šlechtična, zabitý student nebo místní žebrák. Platí se vstupné 1 EUR, my jsme se dovnitř bohužel nedostali, protože v pondělí bylo zavřeno. Na náměstí za katedrálou jsme ale narazili na fontánu, kterou zdobí moderní, dost netradiční socha boha Neptuna od Waldemara Otta z roku 1991.
Pak jsme ještě prošli malebné historické úzké uličky čtvrti Schnoor nacházející se mezi náměstím a řekou Wesser. Snad v každém krámku zde nabízejí brémské muzikanty v různých podobách, v různých velikostech a z různého materiálu.
Po poledni jsme zamířili do dalšího cíle dne, přístavního města Bremerhaven. To se nachází asi 60 kilometrů severně od Brém. V jeho malém centru stojí kostel Svatého Kříže a pak dlouhá nákupní třída s chodníky krytými plochou prosklenou střechou. My jsme se zde byli podívat hlavně na přístav, takže jsme si dali dlouhou procházku z náměstí Willyho Brandta, které leží mezi hotelem Atlantic, což je skleněný dům ve tvaru plachetnice, a místní ZOO. Zajímavým prvkem na náměstí jsou dlouhé lavičky, vyrobené snad z jednoho kmene stromu. Z náměstí jsme šli do přístavu po pobřežní promenádě přibližně 40 minut. Nějak jsme špatně odhadli vzdálenost, byly to skoro 4 kilometry. Do přístavu se dalo zajít celkem daleko, ale čilý ruch zde rozhodně nepanoval. Pouze v dálce líně nakládal auta jeden z obřích Ro-Ro Car Carrierů. Pak jsme se již vrátili pro auto, zaparkované v centru na jednom z místních záchytných parkovišť (nefungoval tam platební automat, tak bylo zadarmo) a vyrazili na severozápad.
