Horská výzva v Jeseníkách 2015
/ 0
- Podrobnosti
- Kategorie: Různé akce
- Vytvořeno 16. 4. 2015 8:50
- Napsal Lukáš Musil
- Zobrazeno: 1956
Po loňském fiasku v Krkonoších jsem se rozhodl znovu startovat na závodě seriálu Horská výzva. Tentokrát jsme utvořili tým s Honzou Martincem pod úderným názvem Suchdol Pilgrims. Čekalo nás 63 kilometrů nejtěžšího závodu LONG. Týden před závodem jsme obdrželi od pořadatelů email v následujícím znění: Vzhledem k extrémnímu sněžení z bezpečnostních důvodů upravujeme pravidla a povolujeme užití do té doby zakázané výbavy. Běžci tak nově smějí použít nesmeky, mačky, sněžnice nebo boty s hroty. Suchdol Pilgrims dali hlavy dohromady a po zralé úvaze se shodli na tom, že si vezmou pouze nesmeky. Sněžnice nám vycházely příliš velké, mačky nebo boty s hroty příliš přehnané.
Je pátek 10. 4. 2015, čas 23:55. Z Koutů nad Desnou startuje šestisethlavý dav závodníků. Probíháme Kouty a po několika stovkách metrů zatáčíme na žlutou stezku mířící do okolních kopců okolo říčky Hučivá Desná. Zhruba 5 kilometrů jdeme po asfaltce, pak se již vrháváme do terénu. Jdeme po úzké stezce, kterou vyšlapalo čelo startovního pole ve sněhu. Sníh klouže, ale ne nijak hrozně. Přesto někteří závodníci ztrácí nervy a nandavají si nesmeky. Budou litovat. Po kilometru se sníh mění v bahno, nesmeky jsou zde k ničemu. Zhruba po dvou hodinách se vydrápeme na rozcestí Sedlo pod Vřesovkou. Budeme pokračovat po červené stezce na horu Keprník, čtvrtý nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku, měřící 1423 metrů nad mořem. Zde už nesmeky nasazujeme i my, sníh je zmrzlý a klouže. Stoupáme na horu, ale s nesmeky jsou potíže. Neustále sklouzávají z bot. Za vrcholem musím zastavit a nesmeky odepnout a upnout znovu. Chci skočit zpátky na chodníček, když v tom se okolo mě prořítí had deseti závodníků, který vede slečna v teniskách. Koukám na svou těžkotonážní obuv, ještě opásanou nesmeky a ještě jednou zírám na mizící tenisky, jestli se mi to nezdá. Nezdá, má je skutečně na nohou. Cesta z Keprníku klesá až ke konečné stanici lanovky na Černavě. Odtud vede trasa dolů po sjezdovce až do Ramzové. Na sjezdovce je zhruba půl metru sněhu, tak v něm hopsáme jak kamzíci.
V Ramzové je první kontrolní bod, odpípneme si čipy a jdeme se občersvit. V nabídce je voda, čaj, kola, koláče, salám Vysočina, rohlíky a různé druhy ovoce. Po deseti minutách jsme zpátky na trase. Stoupáme po zelené stezce přes rozcestí Vražedný potok. Musíme nastoupat 600 výškových metrů na horu Šerák. Stoupání je vražedné, kam se hrabe potok. Začíná svítat a ze tmy se vynořují Obří kameny. Naděje, že zde stoupání končí je mylná. Pokračuje se stejnou intenzitou vrstevnici za vrstevnicí. Zhruba za hodinu a půl jsme u turistické chaty na Šeráku ve výšce 1329 metrů nad mořem. Svačíme energetickou tyčinku Chimpanzee, která chutná velmi podivně. Měli jsem si radši vzít více čokolády Ritter Sport, v níž je zhruba stejně energie, ale chutná podstatně lépe.
Již mírnějším stoupáním pokračujeme zpátky na Keprník. Vychází slunce a nabízí se krásný pohled na okolní kopce. Se svítáním na nás přichází tzv. spací krize. To je stav, kdy se vám začne chtít hrozě spát, bez ohledu na to jestli běžíte, jdete, sedíte nebo ležíte. Naštěstí ji zahání další dávka „Šimpanze“.
Okolo osmé ranní jsme na dalším checkpointu v Červenohorském sedle. Zde je nabídka jídla pestřejší, mají i horké párky. Akorát tu fouká nepříjemný studený vítr a není se kam schovat. Radši jdeme dál. Pár závodníků využívá možnosti zde trasu opustit a nechat se odvézt autobusem zpět do Koutů.
My pokračujeme dále po trase směrem na horu Praděd. Cesta vede po červené značce a dvakrát protíná sjezdovku zdejšího lyžařského areálu. Zde dochází ke komické situaci. Jelikož je na sjezdovce zmrzlý „manžestr“ povrch nesmírně klouže. Opatrně se suneme sjezdovkou a v půlce naší snahy na nás z druhé strany křičí jedna ze závodnic, ať dáme pozor, že prý její parťačka uklouzla a odjela někam dolů po sjezdovce.
Koukám dolů a vidím, že nahoru se drápe kdosi v zelené bundě. Ukliďnuji tedy závodnici, že parťačka se již drápe nahoru a za 10 minut to možná vyleze. Slečna se ušklíbne, že nás stejně doženou. Bohužel má pravdu. S tímto holčičím týmem se na trati střídavě předháníme. Nakonec nám utečou až na posledním úseku, kdy se nám nebude dostávat sil. Při přechodu hory Malý Jezerník (1203 metrů nad mořem) se za námi začínají vynořovat závodníci poloviční trasy HALF. Ti vystartovali v 09,00 z Koutů. Někteří se nevybíravým pokřikováním dožadují uhnutí z vyšlapené stezky sněhem. Dvou nebo třem překvapeně uhýbáme, ale pak už na ně kašleme. Když jsou rychlejší tak se musí vyhnout, to platí v každém sportu. Procházíme kolem chaty Švýcárna, zde se ani nezastavujeme a stoupáme na Praděd. Na cestách to houstne, jelikož je krásně slunečno, vyrazilo se projít i plno turistů. A mezi nimi se proplétají závodníci a různí neorganizovaní běžkaři. Terén začíná být těžký. Sluníčko pálí a sníh měkne, taje a boří se. Okolo jedenácté jsem na hoře Praděd (1491 metrů nad mořem), kde je v budově vysílače další checkpoint. Odpípneme čipy a obcházíme horu k chatě Ovčárna. Zde je další checkpoint a občerstvení. Mají dokonce i guláš. My si však dáváme pouze pár deci koly. Musíme sníst něco z vlastních zásob, které sebou táhneme vlastně zbytečně.
Následuje další prudké stoupání okolo Petrových kamenů a pak několik kilometrů rozbředlým sněhem po hřebeni. Sluníčko pálí, voda je všude a síly ubývají. Horší je, že voda je brzy už i v botech. Pod rozbředlým sněhem se nacházejí louže, a šance, že do jedné z nich šlápnete, je 50 na 50. Na rozcestí Nad malým kotlem zatáčíme doprava a traverzujeme dolů ze svahu úzkou vyklouzanou sněhovou stezkou. Zde naposledy předbíháme holčičí duo, v těžkém terénu máme zjevně převahu. Na rovině a z kopce je to naopak. Zelená stezka přechází v modrou a my přicházíme do údolí, kterým protéká říčka Merta. Cesta tady kousek vede po rovině, ale nohy přestávají poslouchat. Začínám mít nejistý krok, a tudíž několikrát šlápnu do celkem hluboké louže. V botech už mám hotový rybník. Před zahájením stoupání k vodní nádrži Dlouhé Stráně si musíme dát pauzu. Naštěstí se opodál nacházejí kameny, na které se dá sednout. Rozhodnu se vyměnit si ponožky. Je to úleva, ale spíš jen psychická. Po nazutí promáčených bot, jsou nové suché ponožky zase ihned mokré. Zahajujeme jedno z posledních stoupání, s námi jde ještě několik týmů závodících v kratší kategorii HALF. Čtyřiapůl kilometru dlouhé stoupání nám zabere asi hodinu a půl. Sil už nemáme na zbyt. Až nahoru k vodní nádrži se nejde, trasa závodu vede po cestě, která kopec pod nádrží obtáčí. Míří k větrné elektrárně Medvědí hora, kterou tvoří 3 větrníky. Zde cesta stoupá už skutečně naposled. Z Medvědí hory se bude už jenom klesat. A bude to stát za to. U větrníků si dáváme chvíli pauzu, předhání nás jeden z týmů kategorie HALF, takže je nám to jedno. Upozorňují nás však, že se asi 500 metrů za námi nachází jeden z týmů naší kategorie LONG.
Radši se vydáváme na cestu. U horní stanice sedačkové lanovky zatáčí trasa závodu přímo na sjezdovku. Je na ní ještě cca 50 cm sněhu, pěkně rozbředlého. To už je nám ovšem jedno. Boty máme stejně durch a za chvíli bude cíl. Klesáme sjezdovkou dolů a boříme se do sněhu. Po ušlých 60 kilometrech je to dost náročný sestup, 500 výškových metrů na dvou kilometrech. Ohlížíme se zpátky a na horním okraji sjezdovky se objevují nějací závodníci. Musíme přidat. Běžíme sněhem dolů. Nebo spíš poskakujeme. To jsme ale ještě stále na modré sjezdovce „U Vrtulí“. Ta pak zatáčí a následuje „Medvědí“ červená sjezdovka. Ta je sice bez sněhu, ale daleko prudší. Snažím se šetřit kolena a běžím malými traverzy, Honza to bere ztečí přímo dolů. Pod sjezdovkou se z nás řine pot. Pronásledující tým to vzdal, teprve se vynořují se zatáčky na sjezdovce cca 800 metrů za námi. My už jsme dole. Symbolicky probíháme cílem, s časem 17 hodin, 45 minut, 42 vteřin. V kategorii LONG jsme se umístili na 189. místě ze 308 startujících týmů.
Foto: Lukáš Musil, Jan Martinec