Na Orlík proti proudu Vltavy
/ 0
- Podrobnosti
- Kategorie: Různé akce
- Vytvořeno 10. 7. 2014 16:24
- Napsal Martin Pavlíček
- Zobrazeno: 4011
Během víkendu nás čekala poněkud netradiční akce. Dan nás před časem požádal o pomoc s převozem jeho plachetnice Cherry z Českého yacht klubu sídlícího pod vyšehradskou skálou k němu na chatu na Orlickou přehradu. Loď by se samozřejmě dala převézt autem na vozíku, ale proč si neprojet polovinu přehrad vltavské kaskády? Nápad zněl velice lákavě, tak jsme všichni bez váhání souhlasili.
Celou akci jsme naplánovali na poslední víkend v červnu. Do té doby jsme museli sundat stěžeň, jinak bychom se nevešli pod některé mosty a do některých zdymadel. Navíc kdybychom jeli na plachty, tak jsme na cestě možná ještě teď. Také jsme sháněli kanystry na benzín, abychom připravili dostatečné množství směsi pro náš dvoutaktní motor. Čeká nás něco málo přes 90 km a po cestě moc pump na případné dotankování nebude. Dan na internetu ještě nachází stručného průvodce o jednotlivých zdymadlech, kde nám doporučují nejvhodnější místa na vyvázání, protože každé zdymadlo se napouští jinak a tím pádem se voda v něm i jinak chová. Jsme tedy připravení a může se jet.
Odjezd je naplánován na šestou hodinu ranní. V půl šesté se postupně scházíme ve čtyř-členné sestavě – Dan, Pavel, Lukáš a já. Pátého člena, Miloše, nabereme cestou u Císařské louky. Jdeme si hodit věci do lodě, přičemž volá Miloš, že mu ujel autobus a musí čekat na další. Nastává první komplikace. Na modřanských zdymadlech musíme být v 7 hodin. Vyrážíme lehce nervózní s tím, že to snad stihneme. Vzápětí nastává další komplikace – nejde nahodit motor. Říkám si, že to moc dobře nezačíná. Naštěstí se ho po pár minutách podaří nastartovat a konečně vyrážíme. Je dost chladno, ale předpověď hlásí odpolední teploty až k 25°C. Zatím zkoušíme různý nastavení výkonu motoru. K našemu překvapení i na půl plynu loď uhání skoro 8 km/h. Naše původní odhady byly poloviční. Na plný výkon motor nebudeme týrat, přeci jenom nás dnes čeká asi 55 km. Blížíme se k Císařské louce, kde akorát přichází Miloš. Vyšlo to přesně. Díky tomu si vyzkoušíme první přistávací manévr. Povedl se, Miloš naskakuje a uháníme vstříc první zatěžkávací zkoušce – modřanským zdymadlům. Dan v předstihu vytáčí telefon na zdymadla, zda nás vemou nahoru. Pro jistotu oznamujeme, že to bude naše premiéra a zda by nám neporadili, až tam budeme. Obsluha působí velmi vstřícně a uklidňuje nás, že se nemusíme bát a že jsme očekáváni. Dan vytahuje návod, na kterou stranu zdymadel se vyvážeme. Zdymadla v Modřanech jsou docela malá, na poprvé ideální. Všechno proběhlo v pořádku a z nás opadla prvotní nervozita. Prohodíme pár slov s pánem od obsluhy, poděkujeme a vyrážíme dál. Začíná trochu poprchávat, ale netrvá to dlouho.
Míjíme přítok Berounky, projíždíme kolem Lahovic, podjedeme Radotínský most a před mostem Závodu míru nám zhasíná motor. Došel benzín. Vyráželi jsme sice s téměř plnou nádrží, ale při dolévání zjišťujeme, že se do nádržky nacpe sotva litr a půl. Nevadí, budeme tankovat častěji. Ale i tak motor žere míň, než jsme předpokládali. Uháníme dál kolem Zbraslavi a Strnadů. Mezitím voláme na Vrané. Jedeme mimo čas proplutí. Je před devátou a nahoru se jezdí pouze v sudou hodinu. Obsluha je zas neuvěřitelně vstřícná. Prý nás bez problémů vemou hned. Pod přehradou je znatelně silnější proud, ale není to nic hrozného. Naší loď to zpomaluje minimálně. Vjíždíme do zdymadla a uvazujeme loď podle Danova manuálu. Na Vraném jsou komory už o dost větší, takže jsme trochu nervózní. Vrata se zavřela a začíná se napouštět. Obsluha nás kontroluje skrz kameru umístěnou nad vraty. Voda se trochu víří, ale loď se dá udržet relativně v klidu. Za nějakých 15 minut se otevřou vrata na druhé straně a my máme úspěšně za sebou další zdymadla. Zamáváme obsluze do budky, kterou až teprve teď vidíme a vyrážíme dál. Plujeme kolem Vraného nad Vltavou. Lukáš suše pronáší, jak by tady bylo pěkné bydlení, jenom škoda, že je zde spoj totálně na hovno.
Míjíme Měchenice a blížíme se do Davle. Podplouváme most „u Remagenu“ a s lodí lehce najedeme do přítoku Sázavy. Za zatáčkou se Vltava rozděluje na dvě části – uprostřed je ostrov svatého Kiliána. Je asi tři čtvrtě na deset, čas máme výborný. Dáváme tedy krátkou pauzu v podobě prohlídky ostrova, kde se nachází základy Ostrovního Kláštera z 10. století.
Po půl hodince skáčeme do lodě a plujeme dál. Před námi jsou Štěchovice a jejich přehrada. Když proplouváme pod mostem Dr. E. Beneše, přilítne k nám labuť, div nám nevlítne do lodi. Asi jsme narušili její teritorium. Pověsí se těsně za naší loď, až se skoro dotýká motoru. Po chvilce se lehce vzdálí. Toho využíváme a přidáme na výkonu. Labuť na zrychlení reaguje také a stíhací jízda opět začíná. Pak zase začne mávat křídly a útočí na naše fendery na boku lodi. Naštěstí to nevydrží dlouho a pomalu to vzdává. Sice se nás stále drží, ale už je daleko. Ještě nám stačí ukázat něco jako bojovou pózu a je klid. Kousek za námi pluje další menší loď a evidentně si s labutí také užijí své.
Voláme na štěchovickou hráz a ohlašujeme naší návštěvu. Paní nám oznamuje, že budeme muset počkat na parník, který má dorazit za půl hodiny. Můžeme proplout s ním, ale do zdymadel má přednost on. A protože se jedná o velký parník Vyšehrad, tak prý nemáme jezdit před zdymadla, protože by se kolem nás neprotáhl. Nikde dřív se ale nedá zastavit, tak nám paní radí kotvu. Rada je to hezká, ale kotvu nemáme připravenou a ani s ní moc neumíme. Zatím nás dohnala loď, která zrovna dobojovala s labutí. Na palubě je starší pár. Radíme se s nimi, jak postupovat. Nějaké vyvazování na kotvu se jim také nelíbí, tak plujeme společně k hrázi. Pár desítek metrů před vraty se chytneme zdi a prostor mezi námi a druhou zdí vyhodnotíme jako dostatečně široký. Zhasínáme motor a čekáme na parník. Miloš namítá, že stojíme blbě a že bude průser. Ale kupodivu na nás nikdo nevyběhl. Za půl hodinky se zpoza zatáčky začíná ozývat burácení parníku. Pak vykoukne Vyšehrad, s ním se ozývá troubení a řvaní ať vypadneme, že se tam nevejde. Starší pár hbitě startuje svojí loďku a mizí pryč. Za to my moc hbití nejsme. Odstrčili jsme se od zdi, ale nemůžeme nahodit motor. Kapitánovi Vyšehradu to zřejmě nevadí a řítí se přímo na nás. Lukáš propadá panice, sahá po pádlu a snaží se zběsile pádlovat, aby zabránil kolizi. Jenže s naší ¾ tuny vážící plachetnicí to ani nehne. Tahle komická situace samozřejmě neuniká turistům na parníku a tak se všichni náramně baví, fotí si nás a natáčí. Když už je parník opravdu blízko, tak se motor vzpamatuje a chytne. Na poslední chvíli ujíždíme a zabraňujeme tak trapné kolizi. Pohledy kapitána Vyšehradu asi nemusím popisovat.
Vjíždíme do zdymadla a parkujeme za parníkem. Starší pár si bere pravou stranu, my levou. V našem manuálu se dočítáme, že ideální místo je vpravo u předních vrat. Paráda, stojíme úplně blbě. Bohužel jiná možnost není. Pavel uvazuje příď lodi za plovoucí vazák, který stoupá s vodou. Vzadu taková možnost není. Je tady pouze žebřík, takže s Danem budu převazovat lano zhruba po deseti špryclích. Štěchovická zdymadla jsou už značně velká. Rozdíl hladiny je lehce přes 20 metrů. Voda se tady údajně dost víří a rozhodně to není sranda. Vrata zaklapla a jde se na to. Zatím to jde bez problémů, ale to nevydrží dlouho. Za pár vteřin se voda začíná čeřit a naší loď to odtahuje od zdi. Dan přitahuje loď rukama za žebřík, abych mohl přehodit lano. Zatím to jde, ale proud vody je čím dál silnější. Když jsme asi v první třetině výšky, tak je proud tak silný, že už se Danovi nepodaří loď udržet na takové vzdálenosti, abych mohl přehodit lano. Zkoušíme to ještě jednou, ale zadek lodi je už tak daleko, že Dan téměř leží, jak je natažený za žebřík. Nakonec mu nezbývá nic jiného, než loď opustit, zůstat na žebříku a pomalu šplhat před stoupající vodou. Turisté na parníku si nás zase natáčí a fotí. Říkáme si, že jestli nebudeme ve zprávách na Nově, tak na YouTube určitě jo. Ke konci napouštění se nám podaří dostat loď zpátky ke zdi a Dan může nastoupit. Tady na nás asi nezapomenou. Nahazujeme motor a mizíme pryč. 
Vjíždíme do jedné z nejhezčích částí Vltavy, do Svatojánských proudů. Na lodi určitě nejsem sám, kdo si představuje, jak to tady asi vypadalo před vybudováním přehrad. Bohužel původní Svatojánské proudy známe pouze z fotek a z pořadu Hledání ztraceného času. Štěchovická přehrada má necelých 10 km, takže se rychle blížíme pod Slapskou přehradu. Tady zdymadla nejsou, převážet nás bude traktor. Tentokrát volám já. Napoprvé mi to nikdo nebere. Po chvilce to zvedá ochotný chlapík. Ptá se, co máme za loď a že je za chvíli dole. Pomalu najíždíme na jeho vlek. Je vidět, že to nedělá poprvé. Naší plachetnici nabere s bravurou. Miloš s Pavlem zůstávají v lodi, my se projdeme pěšky. Nahoře jsme stejně rychle jako traktor. Loď spouštíme do vody a můžeme frčet dál. Ještě nejsou ani dvě hodiny a nám do konce dnešní etapy zbývá pouhých 20 km. Slunce začíná pálit, radši se namažu. K tomu ideálně fouká na plachtění, ale nikoho plachtit nevidíme. Všichni jedou na motor. Podle Dana to je na Slapech normální jev. Míjíme Rabyni, Ždáň a Měřín. Začíná být fakt vedro. Ještě míjíme Starou Živohošť a začínáme vybírat místo na vykoupání. Travnatá pláž naproti u Nové Živohoště vypadá dobře. Přistáváme, jdeme do stánku pro občerstvení a na chvíli se vykoupeme. Voda moc teplá není, ale aspoň osvěží. Po hodince vyrážíme dál. Znovu se mažu, ale zjišťuju, že jsem si ráno místo opalovacího krému omylem vzal tělové mléko mé přítelkyně. Budu spálenej, ale aspoň budu mít hebkou pleť. Plujeme kolem největší slapské zátoky Mastník, kolem Kobylníků, Sejců, míjíme dětský tábor na Častoboři a ještě před Smilovickým poloostrovem si projedeme krásnou Žraločí zátoku. Naproti Smilovickému poloostrovu se tyčí Albertovy skály. Za zatáčkou už vidíme cíl dnešní plavby – Oboz. Parkujeme u mola osady Ahoj. Je před šestou hodinou večerní, máme za sebou cca 56 km. Jdeme to zapít.
Ráno vyrážíme kolem čtvrt na devět. Čeká nás zhruba 35 km a podle předpovědi déšť. Projíždíme kolem Cholína, kde míjíme takové menší hausbótové sídliště. Za zatáčkou nás čekají Županovice, po levé straně pak míjíme Zvírotice. Červené bójky ukazují, kde se máme držet. Pod vodou jsou zbytky starých Zvírotic a hloubka tady není velká. Po chvíli potkáváme parkující hausbót Heleny Vondráčkové. Plujeme celkem svižně, snažíme se být na Orlíku co nejdřív. Kolem poledne by totiž mělo začít pršet. Točíme se s Vltavou okolo Zrůbku. Tady na nás z vody vykukuje zatopený bunkr z druhé světové války. Po levé straně pak míjíme Roviště a blížíme se do Kamýku nad Vltavou. Čeká nás poslední zdymadlo. Sice není tak velké jako Štěchovice, ale k těm nejmenším rozhodně nepatří. Objednáváme se po telefonu a protahujeme se pod vraty do zdymadla. Po minulé zkušenosti se vyvazujeme za prostředek lodi k plovoucímu vazáku. Všechno proběhne v pořádku a pán se nás ještě ptá, kam až jedeme. Oznamujeme, že na Orlík. Nabízí se, že nám zavolá na hráz, aby o nás věděli a že tam zhruba za hodinu budeme. Děkujeme za vstřícnost a pokračujeme dál.
Kamýcká přehrada je krátká, má 10 km. Naproti Homoli potkáváme bývalou vodáckou hospodu a bývalý pivovar. Dnes to jsou soukromé chaty. Za zatáčkou na nás vykouknou Solenice a skrz zástavbu zahlédneme hráz vodního díla Orlík. Voláme tam, aby o nás věděli. Tady nás místo zdymadel čeká výtah. Pán nám oznamuje, že si chvíli počkáme, že převeze ještě pár lodí. Času máme dost, ale začíná pršet. Přijíždíme k výtahu, kde na vytáhnutí čeká chlápek s dvěma pramicemi. Výtah je teprve nahoře, takže si počkáme o něco déle. Když na nás přijde řada, ještě se udělá drobná úprava na výtahu pro naši plachetnici a můžeme stoupat vzhůru. Hráz je se svými 91 metry opravdu monumentální. Když vyjedeme nahoru, výtah se s námi otočí o 180° a pozadu nás spustí do vody. Loučíme se s obsluhou výtahu a vydáváme se na rozbouřený Orlík. Dost fouká a prší. Ale zima není. Na Trhovky, tedy do cíle naší plavby, nás čeká necelých 5 km. Už se ničím nezdržujeme. Jenom se projedeme kolem bójky v místech bývalých Těchnic, která označuje zatopený těchnický kostel Sv. Štěpána. Kostel se nachází 50 m pod hladinou. Při zatopování nebyl zbourán a od jeho znovuobjevení v roce 2000 je velkým lákadlem pro potápěče. Míříme do cíle naší víkendové plavby. Ještě stavíme stěžeň za největšího deště a kotvíme na připravené bójce.
