Náhodný článek
Roku 2005 jsme se s Tomášem rozhodli prozkoumat antické Řecko. Opět jsme byli líní a teď cituji Tomáše z jeho článku o Španělsku, nevím co nás to popadlo, rozhodli jsme navštívit opět
Turecko 2008 - Istanbul
/ 0
- Podrobnosti
- Kategorie: Turecko
- Vytvořeno 28. 5. 2008 15:43
- Napsal Lukáš Musil
- Zobrazeno: 2207
Tak jsem se ve dnech 16.-19.5.2008 vypravil do tureckého Istanbulu. Nebylo to sice z mého popudu, jelikož moje firma tam pořádala Market Meeting, ale i přesto jsem se rozhodl něco nafotit a posléze i o Istanbulu něco napsat. Poznávat největší turecké město s cca 10 milióny obyvatel jsem nakonec nemusel na vlastní pěst, jelikož se o nás naši turečtí hostitelé pěkně postarali. V pátečním odpoledni jsme společně s mými třemi kolegyněmi vystoupili z letadla na překvapivě poloprázdném istanbulském letiši Atatürk International. Po vyzvednutí bagáže, výměně našich europeněz za turecké liry a pasové prohlídce jsme vyjeli autobusem společnosti Havas na náměstí Taksim (cena 15lir), kde stál náš hotel.
Cesta trvala asi 1,5 hodiny díky šílenému provozu, který jak jsem se dozvědel je v Istanbulu na denním pořádku. Hotel Central Palace byl velmi příjemný, čistý, akorát okno jsem měl kamsi do světlíku. Po krátkém odpočinku jsme společně s celou naší skupinou (z Central and Eastern Europe Department čítající cca 40 lidí) pronajatým busem vyjeli nočním Istanbulem na večeři. Projeli jsme historickým centrem až Modré mešitě , které má prý v noci svítit modře, ale zrovna tuto noc k překvapení naší průvodkyně i všech ostatních nesvítila vůbec. Po celkem dobré večeři v historické restauraci nedaleko mešity jsme odfrčeli zpět na hotel.
Druhý den si pro nás naši turečtí kolegové připravili překvapení. Po ranních nudných prezentacích jsme byli svoláni na briefing. Zde jsme byli rozděleni do skupin a dostali návod pro istanbulskou hru. Hra spočívala v tom, že jsme podle instrukcí chodili, případně jezdili Istanbulem po různých styčných bodech, kde jsme vždy obdrželi další instrukce, kterým směrem se vydat. Já jsem byl přidělen do sedmičlenné skupiny ke kolegyním a kolegům z Polska, Maďarska, Kazachstánu a Ruska. Každá skupina měla pochopitelně svého tureckého průvodce, jinak bychom se ztratili již během několika minut. Istanbulské ulice jsou totiž neuvěřitelně narvané lidmi. Naší průvodkyní byla mladá hezká dívčina s pro mne podivným, ale v Turecku obvyklým jménem Tugba.
První instrukce jsme obdrželi v nějaké pokoutní kavárně poblíž hlavní třídy a zněli na směr Besiktas. Do Besiktase, jsme vyjeli městským autobusem značky Ikarus (kterých se zde vyskytuje ještě celkem dost). Za MHD jsme neplatili, Tugba měla u sebe čipovou kartu, kterou při vstupu do dopravního prostředku 7x pípla a už jsme se vezli. Na autobusech mě zaujala dvoučlenná posádka tvořená řidičem a vedle něj u stolečku sedícím průvodčím, který nastoupivší cestující kasíroval, případně jim odpípával čip. Cestou mě udeřilo do očí neuvěřitelné množství mešit. V Istanbulu je jich snad tisíc, pravděpodobně každý blok domů má svoji mešitu.
Po příjezdu do Besiktase a obdržení dalších instrukcí jsme se vydali trajektem přes Bosporský průplav do asijské části Istanbulu. Nepřišla mi ani příliš odlišná od té evropské, až snad na větší množství zahalených žen. V asijské části jsme poobědvali kebab a vydali se k dalšímu styčnému bodu opět v evropské části, který se nacházel poblíž podzemní mešity. Na zpáteční cestě trajektem z Asie do Evropy jsme museli projít bezpečnostním rámem, což v opačném směru nebylo. Ptal jsem se na to Tugby, ale jen krčila rameny. Zajímavé. Po obdržení instrukcí se dalším checkpointem naší anabáze stal Grand Bazaar, hlavní turecké tržistě. Dopravili jsme se tam moderní klimatizovanou tramvají, avšak až k prasknutí narvanou. Při vystupování jsem musel ven skočit mezi nastupující, protože ti se hrnuli dovnitř takovou silou , že by nás opět natlačili zpět. V Grand Bazaaru byla nadšena ženská část naší skupinky, o mně se pokoušely mdloby z množství povykujících prodavačů a nakupujících . Po Grand Bazaaru nás konečně čekala poslední část cesty k mešitě Hagira Sofia a pak zpátky, naštěstí už volnější tramvají na druhou část Bosporu a poté podzemní dráhou, která mi poněkud připomínala petřínskou lanovku, zpět na náměstí Taksim.
Zde nás čekalo asi 20 minut pauzy a poté nás autobus odvezl do přístavu, kde jsme se všichni nalodili na vyhlídkovou loď, která s námi proplouvala Bosporským průplavem. Nutno uznat, že k večeru byla na palubě už celkem velká zima. Po večeři nás ještě čekala prý nejlepší, ale rozhodně nejdražší istanbulská diskotéka. Nevím co mě to popadlo, ale v taneční extázi jsem tam zanechal za různé drinky asi 100 Euro. Do hotelu jsem se dostavil kolem třetí ráno, takže jsem vstával až okolo jedenácté. Poslední den v Istanbulu jsem se jen potuloval v okolí Taksimu, kupoval suvenýry a za skoro poslední peníze jsem poobědval jehněčí gyros (zde musím zmínit, ačkoliv jsem jedl v různých kioscích, nepostihly mě žádné střevní potíže). Pak jen cesta Havasbusem na letiště, kde jsem se díky překnihovanému letu ČSA nedostal do letadla do Prahy a následovala anabáze s Air France přes Paříž do Prahy spojená s nocováním v hotelu na letišti Charles de Gaulle. To už je ovšem jiný příběh :-).
