Náhodný článek

Etapa 01

V odpoledních hodinách vyrážíme pohodovým tempem z Prahy (máme přeci času dost). Lukáš nám na motorce rychle ujíždí, my se s burácením řítíme po D1. Ve škodovce je horko, hluk a smrad

...

Facebook

USA 2009

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

V létě 2009 jsem se asi po pěti letech plánování, resp. plánovaného oddalování rozhodl navštívit svého bratránka v USA. Ten se tam vypravil asi před sedmi lety jako anglický analfabet vyzbrojen frázemi jako „helou“ a „fank jů“. Po krušných začátcích kdy nepracoval vůbec nebo jako pomocník na stavbě se postupně přes post kuchaře v restauracích na Floridě, dostal až na místo v jedné velké cateringové společnosti. Zde už byla jeho angličtina i zkušenosti tak vycepované, že už řídil i několik desítek Američanů a pár vyžranejch čechů, kterých je na obouch stranách US víc než dost. To jen pro nástin toho, že i dnes se v Americe dá jakž takž chytit, minimálně mnohem lépe než na srovnatelných pozicích v ČR.

Já jsem si tedy začal shánět letenku do Washingtonu D.C., kde v současné době bratránek pobýval. Myslel jsem, že když si koupím letenku na určitý datum s měsíčním předstihem, tak ušetřím na pár hamburgerů. Zděsil jsem se, když jsem nenašel zpáteční letenku pod dvacet tisíc. Záleží samozřejmě nejen na období v kterém letíte a letecké společnosti, ale taky na cílovém letišti, kdy jen ve Washingtonu jsou tři a do každého stojí letenka rozdílně. No každopádně jsem získal názor, že kupovat letenky na poslední chvíli se často opravdu může vyplatit, stejně jako pojištění proti stornování cesty. A to proto, že jsem si tři týdny před odletem velmi zdařile vymknul kotník a zároveň zpřetrhal pár vazů tak krásně, že léčení vypadalo min. tak na 3 x 3 týdny. V této souvislosti ještě chci poděkovat začínající in-line bruslařce, která, svým osobitým stylem připomínajícím opilého medvěda na bruslích, vlála ve Stromovce a nerozpakovala se zabrzdit o kohokoliv kdo se jí připlete do cesty. V ten den jsem tímto „šťastlivcem“ byl já a tato ladná medvědice mi tak rozšířila obzor o to jak moc může být sport, v mém případě rozběhání ve Stromovce, nebezpečný.        

Po útrpnym tréninku abych se vůbec na nohu dokázal postavit, jsem s ortézou letěl z Ruzyně v plánovanym termínu, kdy prakticky všechny tyto lety jsou s přestupem v New Yorku a do D.C. to už pak je jen necelá hodinka letu. Někteří mne upozorňovali na přísné imigrační procedury v US ale nakonec jsem měl obtíže hned na Ruzyni, kdy nejdříve jedna ze zaměstnankyň na security control zpanikařila když zjistila, že u sebe mám injekční stříkačku na ředění krve.. abych nedostal trombozu do tý fajnový nohy a druhá mě pak dokonce nutila si ortézu sundat jestli v ní náhodou něco nepašuju… přes mé námitky jsem to nakonec s velkým „potěšením“ musel podstoupit. Předběhnu vyprávění tím, že na letištích na západ od nás by někoho nic podobného nenapadlo a kontrola se provádí přetřením předmětu spec. štětečkem a okamžitým vyhodnocením zda na tom nejsou zbytky drog, výbušniny či bůhví čeho všeho.

USA 2009
USA 2009
USA 2009

Let s Czech Airlines byl bez jakýchkoliv problémů, pokud opomenu, že letušky asi tak třikrát zakoply o moji nohu vystrčenou do uličky, ale mé úsměvy a aktuální vzhled mrzáčka, o kterého je nutný se starat mi dopomohly k pár panákům whisky zdarma a příjemnému pokecu, který vždycky cestu zkrátí, a člověk taky zapomene na to plastový jídlo co tam roznášejí, či jídlo v plastu nebo ani nevím co.. ono to vyjde na stejno. Mezipřistání bylo na letišti v New Yorku, kde jsem měl zhruba čtyřicet minut na to, abych našel správný terminál na druhém konci letiště. Nejdříve mě však čekala imigrační kontrola, před kterou mi má nová kamarádka z letadla poradila abych předsudky nebo ne šel raději k úředníkovi bílé pleti, protože černoši a latinoameričané, který je na letišti tak 80 %, jsou prý často ne moc friendly. Nakonec jsem stejně narazil na úředníka tmavé pleti ale opravdu zde nebyl sebemenší problém, když náznak úsměvu byste na jeho tváři, stejně jako jeho kolegů, hledali velmi těžko. Sice je pravda, že jsem ho trochu znejistil, když na jeho otázku: „Do you have any friends in…“ jsem hned odpověděl, že „yes“ a po jeho doplnění „in the plane“ jsem změnil názor na „no“ a pak už lehce nervózně mu vysvětloval, že jsem myslel, že se ptá na D.C. Ale tak to byla moje horlivost a případný předsudky jsem tak mohl i zde vesele odmítnout.

Místní letištní vláček, který zde jezdí mě docela překvapil, ale když jsem pak z okna viděl jaký to jsou obrovský vzdálenosti tak jsem pochopil. Kupodivu jsem terminál s letem do D.C. s časovou rezervou bez problémů objevil a mé zavazadlo, jak jsem později zjistil, taky stihli přesunout. To, že sedíte v letadle nějaké americké vnitrostátní společnosti byste zjistili už jen od pohledu. Letušky se na vás mile usmívají i bez toho aby vám zakopli o nohu, každý má kolem sebe tak dvakrát tolik místa a LCD monitory, stejně jako využití klimatizace je také na úplně jiné úrovni. Po ranním doletu do D.C., letiště Ronalda Reagana, vyzvednutí zavazadel jsem šel shánět taxík. Zde jak jsem za krátko zjistil, již na rozdíl od pražských kolegů nalezli způsob jak taxikáře zkrotit a ti zde na slovo poslouchají letištního zaměstnance, který pravidelně kyne jak taxikářům trpělivě čekajících v řadě tak i turistům čekajících v řadě spíše netrpělivě. Taxikem jsem se dostal do prozatímního cíle cesty, nacházejícím se v severovýchodní části města. Zde jsem podle čísla domu přistoupil k suterénním dveřím a dle instrukcí jsem šátral po zdi nad svou hlavou a hledal uvolněnou cihlu, pod kterou se měl nacházet klíč. Musím říct, že opravdu není nepříjemnější, za zvědavých pohledů místních vlízt do skrytého vchodu cizího domu, za chvíli zase vylízt, opětovně se pro ujištění podívat na jeho číslo a pak jít na pokus číslo dvě. Druhý pokus se však již podařil a já jsem s uspokojením mrštil své věci do rohu místnosti, zběžně ji ještě prozkoumal, zjistil, že klimatizaci tu mají pro jistotu puštěnou nepřetržitě a pak jsem se šel prospat spánkem spravedlivých.

Ten netrval moc dlouho a objevil se bratránek, který se během těch šesti let přeci jen trochu změnil a nutno podotknout, že mu US styl rozhodně svědčil, myšleno v tom nejlepším možném smyslu. Po probrání důležitých záležitostí jako jak se kdo z rodiny má, kdo se oženil, kdo se zranil a kdo se vůbec nezměnil, probrali předběžný plán mého desetidenního pobytu. První tři dny jsem měl mít samostatné vycházky, protože se bratránek nemohl ulít z práce a tak jsem si s jeho pomocí naplánoval průzkum hlavního města USA. Zásadní památky jsem si chtěl nechat na později a tak jsem se po nedávné návštěvě ZOO v Praze rozhodl porovnat místní zvěřinec zde. Nejdříve jsem však musel přijít na kloub místnímu cestování, kdy si kromě taxíku můžete vybrat mezi metrem a autobusem. Vzhledem k lokaci zoologický jsem vsadil na autobus. Od bratránka jsem byl vybaven „smartpasem“, něco jako tramvajenka ve formě kreditní karty, z které se odečítá kredit přesně podle ujetých stanic v metru či paušál pokud jedete busem. Cestou na autobus a první procházkou po městě si člověk kromě aktuálního šílenýho vedra, který tu v letních měsících panuje, všimne té rozlehlosti a přebytku místa, který snad kromě New Yorku panuje a podobných megaměst mají všude. Spočívá to jednak v širokých silnicích a širokých pruzích, kterým pak přizpůsobily i svá široká auta. Nebo spíše naopak. Domy jsou v této severovýchodní čtvrti nízké a pozvolně usazené s dostatečnými odstupy. Bratránek mi ještě den předtím vypravoval jak se zde tyto rodinné domy či stylem rodinné domy připomínající, nuceně stavěly, zejména proto, aby se čtvrtě a jednotlivé ulice zbavily místních gangů. Ty se tu a tam ještě objeví a slyšet střelbu v noci sice již není na denním, resp. nočním pořádku ale o úplnou raritu se taky nejedná. Já když jsem viděl první partu postávající na schodech jednoho domu se zlatými řetězy visícími, slušně řečeno až pod pupek, s kalhotama ještě níž a s pózama, který český rapeři a spol. zkouší marně napodobovat, tak sem měl co dělat abych neumřel smíchy.

USA 2009
USA 2009
USA 2009
USA 2009

Autobusy mě tu hned uchvátily, ne proto, že by snad vypadaly nějak velkolepě nebo, že by sedačky byly k vašim zadkům nějak vstřícnější než ty české. Fascinovalo mě, že po obvodu celého autobusu je zhruba ve výši ramen natažený provázek, za který musíte zatahat, když se chystáte vystoupit. Tento z prvotního pohledu zastaralý systém kladek, který po zatáhnutí spustí hlášku „stop requested“ se mi líbil. Už jen se dívat na lidi všeho věku, barvy a bůhví čeho ještě jak tahají za jeden provázek má něco do sebe. V zoologický zprvu vše vypadalo pozitivně už jen proto, že vstup byl zdarma a po cestičkách mezi hustými stromy byli návštěvníci kropeni z mohutných rozstřikovačů, kde jsem zůstal dobrých pět minut, než jsem se odvážil dál do toho horoucího pekla. Prošel jsem to tam křížem krážem a až na opravdu skvělej výběh orangutanů, kterým z jedné klece do druhé vede přes celou zahradu a nad hlavami lidí síť ocelových lan po kterých pravidelně šplhají, se to nedá s pražskou zoo vůbec srovnávat. Viděl bych to tak lehce pod úrovní zoo v Hradci Králové, ale nechci se zas pasovat na samozvaného kritika uschovaného zvířectva v klecích. Ten den jsem toho již mnoho více nestihl asi proto, že na mne dolehla únava ze včerejšího dne tak jsem již jen zaskočil do jednoho z Mc burgrů, prostě „fastfoodů“ ať už se jmenují jakkoliv, kterých tu je na každém kroku aspoň deset a přesto v převážně většině je stále dost jedlíků, kdy někteří z nich vypadají, že tu tráví celé týdny v kuse.

Poté jsem si vyzvedl své věci a z provizorního suterénu jsem se odstěhoval do bratránkova bytu ve střední/severní části města, v kterém spolu s ním bydleli další dva rodilí Američani. Nikdo z nich mi svůj pokoj uvolnit nechtěl a tak jsem si jako po zbytek pobytu v D.C. ustlal na pohovce v předsíni. Pokud bych byl sociolog tak jsem tohoto strategického místa mohl využít ke studování odchodů a příchodů lidí z práce a pravidelnému stravování v kuchyni, kterou jsem měl hned za hlavou. Takhle jsem toho sám využil pouze k nepozorovatelnému přístupu do ledničky a odchodů a příchodů do bytu, ne že by to nikoho jinak moc zajímalo. Byt byl jak jinak než vybaven klimatizací a drtičem odpadu, kdy si na obě tyto zařízení člověk bohužel až moc rychle zvykne. Z tohoto nového místa jsem pak již cestoval většinou metrem, které mne uchvátilo ještě více než zmíněné autobusy. Pokud bych ho měl popsat, jako že se tomu nevyhnete, tak vypadá jak vystřižené z Gotham city, což pomůže jen těm co viděli alespoň jeden díl z Batmana :) Pro ty ostatní se jedná o velmi slabě osvětlené, tmavé tunely, kdy se jednotlivé dráhy, kterých je zde celkem 6, křižují tak, že pokud se moc nakloníte přes chabé zábradlí na jedné trase tak můžete spadnout přímo do kolejiště druhé trasy deset metrů pod vámi. Skoro mě překvapilo, že jim tam tento rok pod koly vlaků skončili „jen“ tři sebevrazi. Zde ale narážím pouze na systém křižování tratí, jinak na mne metro působilo velmi osvěžujícím dojmem a maximálním kontrastem od rozehřátého rozvláčeného a trochu nudného protikladu na povrchu.     

Další den jsem se tedy metrem vypravil na asi nejznámější a definitivně nejnavštěvovanější oblast v D.C., kterou je National Mall. Je to tím, že architekti tohoto města napráskali všechny hlavní muzea, památníky, stejně jako kongres a bílý dům geometricky do jedné oblasti právě v a kolem National Mall. Nevím jak to působí na ostatní návštěvníky ale na mne to působilo trochu schizofrenickým dojmem. Na jednu stranu turista může být rád, že vyjde z jednoho muzea udělá dvacet krůčků a je hned v druhém, třetím atd. ale na stranu druhou tak z města samého nevidí nic a trochu mi to připomínalo zoologickou v které jsem byl o den dříve, plus je opravdu únavný pravidelně cestovat na to jedno a samý místo abyste viděli to, co jste ještě nestihli a stále se potýkali s tou hromadou lidí. Naštěstí v pracovní dny se to přeci jen relativně vyprázdnilo a fronty se už téměř nekonaly.  

You have no rights to post comments