Náhodný článek
Předesílám, že jsem u moře nebyl dlouhých 14 let, takže to pro mě bylo skoro jak poprvé. Nějak mě to válení se u vody nebaví. Naposledy jsem se ve slané vodě cachtal, 
Návštěva tenisového Wimbledonu
/ 2
- Podrobnosti
- Kategorie: Velká Británie
- Vytvořeno 5. 11. 2014 6:00
- Napsal Zdeňka Pavlíčková
- Zobrazeno: 4916
Jak většina lidí ví, každý červen probíhá 14-ti denní svátek fanoušků tenisu – Wimbledon. Tentokrát jsem nemohla odolat, abych se nepodělila o získané zkušenosti. Jako každý jsem ho sledovala pilně v televizi, ale přece jen to není ono. Být v kotli, přímo v dějišti bojů, to je něco jiného. A vidět na vlastní oči špičkový tenis hráčů jako je Federer, Nadal, Berdych, Murray…, to už stojí za trochu námahy a peněz. Tak jsem začala pátrat, jak na to.
Jelikož jsem sice fanynka, ale ne zas tak velká, abych obětovala několik desítek tisíc za lístky v předprodeji s nejistým výsledkem, koho nakonec uvidím a jestli náhodou nebude pršet, po zjištění cen u organizovaných zájezdů jsem pátrala po netu dál.
Až jsem našla osamocený článek, který popisoval, jak se lze dostat na Wimbledon celkem jednoduše a levně. Asi nejužitečnější a rozhodující informace jsem získala na debatních stránkách portálu www.tenisportal.cz, kde si parta fanoušků domlouvala setkání právě na Wimbledon. A bylo rozhodnuto.
Během zimy jsme s dcerou přes internet zamluvily a zazálohovaly hotel v blízkosti Wimbledonu. Pak jsme v rámci úspory poloviny ceny za dopravu zabukovaly jako firstminute jízdenky autobusem od Student agency (zpáteční za cca 1 600 Kč) a 24. 6. v 17.30 vyrazily na 18-ti hodinovou cestu za snem.
Není to žádná hrůza. Autobusy jsou mimořádně luxusní a pohodlné. Letadlo do Španělska drncalo víc. Cestování po Londýně nebudu rozebírat. To není důležité. Jen na okraj, nejlepší je celodenní jízdenka na metro, dostanete se prakticky všude.
Ve středu 26. 7. nastal den „D“. Vyrazily jsme na tenis. Základní chyba byla, že jsme neposlechly získané informace a nepřivstaly si. Na stanici „Wimbledon“ jsme vystupovaly po 9.00 hod. netušíc, že nás čeká pochod na druhý konec čtvrti a okolo celého tenisového areálu až za parkoviště pro návštěvníky, kde je na ploše velikosti zhruba fotbalového stadionu určeno shromaždiště pro dychtivé fanoušky bez vstupenek. Tady každý získá pořadové číslo (naše už překročilo 9 000), je pořadatelem odveden do řady a zde čeká, než je přeřazen do fronty. Zde se rozdávají tiskoviny, za levný peníz (3 £) piknikové deky a občerstvení. Je ho třeba. I dek. Je to totiž na dlouho. Ale je tu úžasná atmosféra. Mnohonárodnostní. Opravdu.
Na shromaždiště jsme přišly pozdě, až v 10.00, proto tak vysoké pořadové číslo, byly jsme předposlední čekající řada. Tyto řady pořadatelé postupně (podle čísel) odváděli do fronty, která vede z tohoto shromaždiště až k branám Wimbledonu. Vše je organizováno, hlídáno, žádné zmatky a předbíhání. Fronta samotná začíná kontrolou pořadových čísel, kdo tam nemá co dělat, neprojde.
Pak nás čekala nejnáročnější část dne. Jelikož jsme byly až na konci čekajících, tenisový areál se zaplnil a fronta postupovala jen o takové množství lidí, které areál opustilo. Nejrychlejší posun se udál, když dohrál Murray. 
Po 8 hodinách, kdy jsme se střídavě rozhodovaly, že to vzdáme nebo že to musíme vydržet, když už jsme tu takhle dlouho, jsme konečně stanuly před branami vytouženého Wimbledonu. Nejdřív nás prolustrovali jako na letišti a pak už zbýval jen mostík přes silnici a šup – už jsme byly u pokladny. Protože už bylo 18.00, vstup do areálu zlevnili z 20 na 14 £. Teď už nám nic nebránilo vidět pořádný tenis. Na konci areálu, u velkoplošné obrazovky, je stánek „Resale“. Zde se znovu prodávají vrácené vstupenky. Stoupla jsem si před obrazovku, sledovala vytouženého Federera a dcera si mezitím stoupla do (další) fronty na vrácené lístky na Centre Court.
Ještě důležitá poznámka. Vstupenka do areálu vás opravňuje ke vstupu kamkoliv kromě Centre Courtu, kurtů č. 1 a 2. Zbývá ale ještě 15 dalších, takže je určitě na co koukat. Alespoň první týden. Náš cíl však byl Federer a Nadal. Nadal bohužel vypadl, když jsme ještě seděly v autobusu. Federer ale postoupil. A na něj se dceři povedlo získat lístky na Centre Court v ceně 10 £ za jeden. Bomba.
Oběhly jsme areál ke vstupu do budovy Center Courtu, vřítily se dovnitř a viděly vše na vlastní oči. Je to úžasný a nezapomenutelný zážitek, stojí za všechny útrapy. A plyne z toho toto ponaučení. Pokud někdo touží vidět své favority ve Wimbledonu na živo, není to problém. Stojí to pravda trochu peněz a trochu víc osobního pohodlí, ale výsledek vám všechno vynahradí. Pokud chce někdo víc peněz ušetřit a víc pohodlí obětovat, pak na shromaždišti je vyhrazen prostor pro stanování. Podstatně to zkrátí čekání ve frontě.
