Navštívíme ministát Andorra v Pyrenejích, jihozápadní Francii, pobřeží Atlantického oceánu ve Španělsku a Barcelonu. Poprvé v životě poletím s Ryanairem a to konkrétně linku z Prahy do Barcelony. Poměr cena/výkon Ryanairu je slušná, posádka je příjemná, kafe stojí 3 Eura. Letušky prodávají losy a piloti k cestujícím nepromluvili ani slovo. Tak začíná náš desetidenní zářijový euro-poznávací výlet.
Po 2 hodinách a 13 minutách letu přistáváme na letišti v Barceloně a míříme ke stánkům autopůjčoven. Půjčení auta, i když rezervovaného, u Europcaru chvíli trvá, spousta papírování. Pak již zamíříme z terminálu ven a směřujeme k oploceným parkovištím, kde je nám vydán zánovní Opel Astra, který rezervoval Ivan. První noc máme rezervovanou v hotelu Attica v Sabadellu, kam jsem z barcelonského letiště dojeli asi za půl hodiny. Hotel je panelákového typu, pokoje ale mají klimatizaci a jsou celkem slušně vybavené. Uvidíme, jaká bude snídaně, budeme potřebovat načerpat kalorie na cestu do Andorry.
Ráno se budíme velmi pozdě, až okolo 9 hodiny. Na vině samozřejmě nejsme my, ale neprodyšné závěsy na oknech. Snídani v hotelu Attica neštěstí podávají až do 10,00 a je celkem dobrá. Dnes přesuneme do Andorry, malého státu mezi Španělskem a Francií, ležícím v Pyrenejském pohoří. Čeká zhruba 200 kilometrový přejezd, tak za volant Opelu sedám já. Jede se příjemně, provoz je mírný, a brzy zjistíme proč. Na dálnici se platí mýtné a ne zrovna levné. Za zhruba 100 kilometrů 8 Euro. A to není vše, za pár desítek kilometrů projíždíme 5 kilometrovým tunelem, za jehož projetí si týpek na mýtné bráně žádá 12 Euro.
Pak nás již čeká příjezd do Andorry, na hranicích je asi půlhodinová fronta, způsobená ale dopravní zácpou, nikoliv pasovou kontrolou.
Největší problém v hlavním městě Andorry - La Vella je parkování, které je povoleno jen na vyhrazených parkovištích (v úzkých uličkách parkovat nelze), naštěstí jedno je poblíž hotelu Pitiusa, kde budeme bydlet. Po vkročení do dveří pokoje, je nám jasné proč byl tak levný, má okno jen do světlíku, takže do něj neproniká skoro žádné světlo. Ovšem jelikož budeme v pokoji jen v noci, ani nám to nevadí. Město La Vella není veliké, dá se projít pěšky. Je zde i pár hezkých zahradních restaurací s výhledem na Pyrenejské horské masívy. V jedné z nich večeříme, a pak se vracíme do našeho "sklepního" pokoje. Zítra nás čeká první pyrenejský horský výšlap.
Ráno je nutno ještě nakoupit zásoby jídla a pití, které dočerpáváme ve francouzském hypermarketu E.Leclerc. Kultura nakupování i výběr v tomto hypermarketu je úžasný. Buď je E.Leclerc v porovnání s českými hypermarkety o 10 let kupředu, nebo, což je pravděpodobnější jsme u nás 10 let pozadu. Inu jak praví mluvčí českých potravinových řetězců Tesco, Lidl, Albert, Kaufland „ chuť českých spotřebitelů je specifická“, rozuměje „zejména mají rádi ošizené potraviny za stejnou cenu jako kvalitní zboží na západ od českých hranic“.
Budíme se do slunného rána (což tedy zjistíme, až vyjdeme ven před hotel), je 25. září 2019 a čeká nás první vystup do Pyrenejského pohoří. Naplánovali jsme zhruba 25 kilometrovou túru z městečka Engolasters, pak podél toku řeky Madriu k jezeru I'illa, pak výstup na horu Pics del Llops, jejíchž vrchol je v 2843 metrech. Poté zpátky k autu, které je zaparkováno v Engolasters, které leží zhruba ve výšce 1700 metrů nad mořem.
V batozích máme zásoby jídla a pití, tak vzhůru na výlet. Na zahřátí musíme překonat asi 300metrový hřeben, kousek za námi se vydává na výpravu i postarší pár Španělů, kteří v kopci jdou pomalu. Necháváme je v závěsu, jsme holt s Ivanem borci. Na vrcholku hřebenu potkáváme skupinu čtyř Němců, kteří nás při sestupu z hřebenu předbíhají a dále jednu slečnu neurčité národnosti, která se na cestu z hřebene vydává až za námi, několik kroků před Španěly. Po sestupu z hřebene přicházíme k divoké horské řece Madriu. Následně půjdeme asi 8 kilometru do mírného kopce proti jejímu proudu, až k jezeru I'illa, ze kterého vytéká. Již po několika kilometrech doháníme Němce, kteří mají polední pauzu a válí se na kamenech okolo řeky. Pro nás něco jako polední pauza neexistuje, jsme přeci borci. Pak ale potkáváme stádo rohatých krav, ze kterého jde respekt. Jsou všude a na stezce nejdou obejít. Statečně se vydáváme mezi ně. Uhýbají jen neochotně, ale rohy proti nám naštěstí nepoužijí. I borci ale mají hlad, a tak musíme pár kilometrů před jezerem na okamžik zastavit a sníst většinu zásob jídla. Nikdo z našich soupeřů na trase zatím nepřichází, takže spokojeně pokračujeme na prvním místě. Cesta je stále strmější a vrchol Pics del Llops je na dohled. Na dohled je ale i turistická chata u jezera I'illa. Mají otevřeno, a tak jdeme dovnitř. Pijeme dvě chlazená lahvová piva značky Estrella, jako iontový nápoj před výstupem.
Počasí je stále krásné a slunečné. Koukáme z okna chaty a co nevidíme? Přicházejí Němci i slečna neurčité národnosti. Němci se na turistické chatě ubytovávají, nechtějí se vracet za tmy. My před 16,00 vyrážíme na vrchol Pics de Llops. Stoupání už teď začíná být nepříjemné, nikdo další za námi nejde. V čase 16,30 jsme na vrcholu hory, plácáme se po ramenou, jací jsme borci. Nyní teprve nastává horší část cesty a to sestup. Je poměrně prudký, cesta zde není, jde se po kamenech. Trošku si zanadáváme a po sestupu zhruba 400 výškových metrů kameny náhle mizí. Střídá je rašeliniště. Nekonečně kličkujeme mezi bažinami a dobrá nálada, pokud nám jí aspoň trochu zbylo, mizí. Je 18,00 a cíl túry, čili naše zaparkované auto je stále v nedohlednu.
Chvíli přemítáme, proč jsme nezůstali také spát na chatě, ale jít zpátky nahoru do kopce se nám již nechce. Aby se nám nálada ještě zhoršila, staví se nám do cesty stádo rohatých krav, které je nutno obezřetně obejít, což nás také zdrží. Už se stmívá a k autu je to stále dost daleko. Musíme už jít po silnici což je kratší, přesto k autu přicházíme již za úplné tmy okolo 21,00. Asi jsme na túře krapánek bloudili, protože Ivanův mobil ukazuje, že jsme ušli 31 kilometrů.
Další den nás čeká přejezd Pyrenejí autem. Je to velmi zajímavá jízda serpentinami a s krásnými výhledy. Míříme do francouzského města Toulouse s přestávkou na prohlídku turisty značně oblíbeného středověkého městečka Carcassonne. Městečko je to skutečně zajímavé s unikátní atmosférou, ale turistů je tu na náš vkus skutečně mnoho. Po procházce Carcassonne s lehčím obědem v místní restauraci pokračujeme do Toulouse. Budeme zde bydlet v jednom z hotelů sítě Ibis, která nenadchne, ani neurazí. Nachází se ale na periferii města, takže v pěší vzdálenosti se nenachází žádná restaurace, jen menší supermarket Carefour. Povečeříme tedy něco z jeho sortimentu.
A už je tu ráno a dnešek by měl být zajímavý. Máme naplánovánu a předem po internetu rezervovánu prohlídku největšího evropského výrobce letadel, firmy Airbus. Prohlídka začíná v 11,15, na místě srazu, ale máme být v 10,45. Pět minut po jedenácté přichází starší paní, která se představuje jako Marie a bude nám dělat průvodkyni. Následně bere asi 20 člennou skupinu lidí včetně nás do zasedací místnosti, kde nám na plátno pouští nudnou půlhodinovou prezentaci letadla Airbus A380. Tak jsme si prohlídku výroby Airbusů nepředstavovali. Vše co je v prezentaci se dá víceméně dohledat na internetu, včetně videí. Poté jsme usazení do autobusu, který projíždí branou výrobního závodu. Chvíli nás vozí po parkovacích plochách, kde jsou již dokončená letadla, která čekají na převzetí zákazníky. Je zde spoustu letadel typů A330 a A350, ale pouze jediný obří A380. Fotit se nesmí, což je pro mě velké zklamání.
Pak zastavujeme u gigantické výrobní haly a vyjíždíme výtahem na ochoz, ze kterého je vidět na linku finální montáže typu A380. V hale nikdo nepracuje, je totiž sobota a stojí tam jeden již téměř dokončený letoun pro společnost Emirates. Poslední část prohlídky, je také zklamání. Jedná se o návštěvu těžkého vojenského transportního letounu A400 Grizzly, který je ale upraven pro turisty. Vstupuje se do něj dokonce skleněnými dveřmi na fotobuňku, jako do supermarketu.
Pak si jdeme prohlédnout menší muzeum, kde jsou vystaveny dva letouny Concorde a různé typy francouzských letadel i vojenských. Oběd si dáváme venku u stánku a po něm zamíříme do španělského města Bilbao. Přejezd to byl skutečně dlouhý a kvůli různým uzavírkám, dopravním zácpám a komplikacím trval přes 8 hodin. Do hotelu Gran Bilbao, který má být luxusním vyvrcholením všech ubytování na této cestě přijíždíme až po 21,00 a recepční nám chabou angličtinou sděluje, že naši rezervaci nevidí. Po asi pětiminutovém dohadování, nám konečně vysvětlí, že rezervace byla asi zrušena, jelikož nejpozdější příjezd byl v 21,00. Jsme unavení po cestě a neodbytní, volá tedy managery, který nám prošlou rezervaci neochotně obnovuje. Hotel Gran Bilbao patří k dražším, ale zase jsme ušetřili na předchozích ubytováních, tak si trochu pohodlí zasloužíme. Pokoj v 10. patře, výhled na město, skvělá snídaně, nonstop hotelový bar, auto v podzemních garážích. To stálo za dohadování s recepčním.
Následující den dopoledne se jdeme projít do centra města, které je nedaleko. Odpoledne nás čeká koupání v Atlantickém oceánu. Pláže se nacházejí v oblasti Sopela, zhruba 20 minut od hotelu Gran Bilbao. U první pláže se vůbec nedá zaparkovat, je tu spousta aut, u další je to již lepší, přesto nacházíme parkovací místo, až několik stovek metrů od pláže. Je 31°C, voda má osvěžujících 20 stupňů a jelikož jsme přímo na pobřeží oceánu, jsou zde i poměrně velké vlny. Plavat se tady moc nedá. Večer nás z pláže vyhání mocný příliv, voda se dostává až k našim místům, které byly odpoledne asi 30 metrů od dosahu vln.
V hotelu Gran Bilbao se krásně spí, stěny jsou zvukotěsné, závěsy neprůsvitné, a tak vstáváme až po deváté. Snídaně se podává až do 10,30, vše je stále doplňováno, takže není kam spěchat. Po snídani (v tomto případě lépe řečeno „brunchi“), odjíždíme na výlet do nedalekého města Portugalete, kde se nachází zajímavý Biskajský most. On vlastně není most v klasickém slova smyslu. Jsou to dvě spojené věže, mezi kterými jezdí obří lanovka, která vozí přes řeku Nervión auta i lidi. Je to nejstarší tzv. gondolový most na světě, a byl postaven místo klasického mostu, aby mohly do Bilbaa připlouvat s oceánu i vysoké lodě.
Odpoledne se přesouváme opět na pláž, příliv nás ale večer vytrestal. Pospáváme na ručnících a najednou se dostáváme ledovou sprchu. Příliv je až u nás, honem utíkáme i s promočenými ručníky, naštěstí mobily a peněženky máme schovány „bezpečně“ na skále opodál.
Další den nás čeká jen přejezd Španělska od západu k východu, vracíme se do Barcelony. Cesta vede nejdříve po placené dálnici do Zaragozy, pak ze Zaragozy do Barcelony je to již zadarmo. Přijíždíme odpoledne a vracíme na letišti auto. V Barceloně ho již nebudeme potřebovat. Z letiště přejíždíme vlakem do centra, kde máme ubytování. Oproti Bilbau a jeho hotelu nás čeká degradace o několik stupňů, naštěstí jen na jednu noc. Hostal Rio De Castro leží u rušné a ve dne v noci živé ulice Avenida del Paralelo. Klimatizace zde není, horko na pokoji je k padnutí a tak nezbývá, než si otevřít okno. Ve spaní vám pak ale asi až do dvou do ráno spolehlivě brání hluk aut i lidí na Avenida del Paralelo. A v šest ráno to začíná na novo. Ale ještě před nespavou nocí jdeme na procházku Barcelonou, výhodou hostelu Avenida del Paralelo, je že centrum je v docházkové vzdálenosti. Takže se přes trh Mercat de la Boqueria vydáváme k legendární katedrále Sagrada Familia, pak do parku Parc de la Ciutadella, kolem přístavu a zpátky do hostelu.
Druhý den již odjíždíme metrem na letiště a odlétáme Boeingem společnosti Ryanair zpátky do Prahy.
