Po sedmé ranní se scházíme na pražském letišti a jdeme k odbavení polské letecké společnosti LOT. Paní na check-inu mi nakazuje jít s mým báglem k nadrozměrným zavazadlům, prý na něm mám moc popruhů a šňůr. V nadrozměrných zavazadlech mi zas jiná paní říká, že je to v pohodě, ale ať už jim tam bágl nechám.
Pak už se neděje nic zvláštního, až na to, že spoji do Varšavy postupně narůstá zpoždění. Odlet v 09:05 se na cedulích mění na 9:35 a reálně se letadlo vznese až v 10,00. Ačkoliv nás kapitán ujišťuje, že let potrvá méně než hodinu, nemáme sebemenší šanci přípoj naplánovaný na 11,00 stihnout.
S tím počítá i společnost LOT a tak letuška před přistáním vyhlašuje, že cestující do Rigy mají kontaktovat transfer desk pro vyhledání nového letu. To také po přistání činíme a pracovník transfer desk nám tiskne nové palubní vstupenky. Další let ale letí až za 4 hodiny a jelikož jsme původní let nestihli vinou LOTu dostáváme od nich poukázky na oběd. Berou je sice jen ve dvou restauracích a na omezené druhy jídla, ale lepší než nic.
Na výběr jsou dnes jakési masové koule z Ikea a pečené kuřecí stehno. Ivan si dává ikeu s rýží a já zas kuře s bramborem. K oběma jídlům je ještě salát a nealkoholický nápoj. Nic proti kuřeti s bramborem, ale brambory jsou obaleny koprem a v salátu je ho také více než stopové množství. A já kopr nerad.
Po obědě různě poposedáváme a procházíme se po transitní zóně varšavského letiště. Zaujme nás kuřácká budka nacpaná k prasknutí a před ní ještě fronta. Když ale dojdeme na druhý konec terminálu, je tam daleko větší budka a poloprázdná. Chvíli dumáme proč se všichni cpou do té malé, ale nenapadá nás žádné rozumné vysvětlení.
Odcházíme do gatu 42, kde s napětím očekáváme, jestli nás nabordují do letadla včas. Předtím jsem totiž musel volat do autopůjčovny Auto5 z Rigy, že přiletíme později, než bylo domluveno, cca v 6 večer. Hlas na telefonu mi oznámil, že ale mají jen do šesti. Za 30 EUR na nás ovšem počká. Nemáme na výběr a musíme s ním souhlasit.
Naštěstí se vrtulový letoun typu Q400 na lince do Rigy odlepuje od dráhy včas a za hodinu a deset minut letu jsme v Rize. Panuje zde pěkné letní počasí, jen autopůjčovna nikde. Musíme na informace, kde nám paní povídá, že Auto5 je za parkovištěm v baráku s nápisem Hertz. Ten je od terminálu vidět a není ani daleko, zhruba 300 metrů. Tam také nacházíme i Auto5, kde na nás čeká muž půjčující auta.
Oznamuje, že místo plánované Toyoty Yaris dostáváme upgrade na Toyotu Avensis v kombíku s automatickým řazením. Na parkoviště půjčovny nás po 20 minutách čekání odváží dodávka s přísně se tvářícím postarším Lotyšem. Asi je to Rus. Obhlížíme Auris, jestli není ťuknutý, ale je skoro nový, má najeto 5 tisíc kilometrů.
Zpočátku mi dělá problém automatické řazení (musím se přiznat, že jsem doposud žádné auto s automatem neřídil). Z neznámých důvodů šlapu na brzdu levou nohou, kterou samozřejmě běžně sešlapávám spojku, takže v ní mám menší cit než v pravé. Auto tak prudce brzdí a poskakuje, já se vztekám, že řídím jak chromá barbína atd. Okolní řidiči si ale na nás naštěstí dávají pozor a mě nakonec docvakne, že oba pedály musím ovládat pravou. To je pak jiná jízda.
Auris si to frčí lotyšskou dálkovou silnicí. Je to jednoproudá komunikace, ale s odstavným pruhem. Řidiči v Pobaltí strašně rádi předjíždějí. Je tu dovoleno 90 km/h, jedu 100 km/h, ale stejně mě ostatní stále touží předjíždět. V tom případě je jim nutné uhnout do odstavného pruhu, jinak by se srazili s protijedoucími auty. Je ale také nutné dávat si pozor, jestli v odstavném pruhu nejede cyklista, což je také častý jev. Ve 22,00 konečně po dlouhém dni přijíždíme do cíle cesty v estonském přímořském městě Parnu. Přesto, že je po desáté večer, je zde stále dobře vidět.
