Odlétáme z Prahy krátce po 15. hodině na palubě Airbusu A321 společnosti Turkish Airlines. Let do Istanbulu trvá necelé 3 hodiny, palubní servis je celkem na úrovni, servíruje se teplé jídlo, příbory jsou kovové. Na přestup na novém letišti v Istanbulu máme také necelé 3 hodiny, což je ale naprosto dostačující.
Dvouletý Maty při přistání usnul, takže ho musím vynést z letadla a poté s ním půl hodiny sedím na sedačce v hale doufaje, že se brzy vzbudí. Jenže nechce. Musím ho tedy čapnout do náručí a začít s ním pochodovat do Terminálu D, odkud odlétá let do Malé. Kočárek je totiž odbaven a čeká na překládku na další let někde na ploše letiště nebo v třídírně zavazadel. Přesun s Matym mi zabere zhruba 20 minut, to je dobrý čas. Cesta je totiž dobře značená cedulemi, těsně před gatem na náš navazující let vidím erární letištní kočárky k zapůjčení. Hergot, to je nemohli dát k příletům z Prahy?
Přesně ve 23:00 se zavírají dveře letadla a o několik minut později startuje Boeing 777 do Malé. Maty, Zuzka a Karol sedí na trojsedačce u okna, já přes uličku na krajní sedačce prostřední řady. Dostáváme večeři, děti ještě sáčky s ponožkami, zubní pastou, kartáčkem a obludnými dřevěnými postavičkami pilota Turkish Airlines (chci je již během letu několikrát zahodit jako zbytečné harampádí, ale máme je dodnes doma…). Posádka zhasíná světla v kabině a jde se spát. Budíček následuje opět za 3 hodiny (asi magické číslo našich letů s Turkish Airlines) a rozváží se studená snídaně. Ta moc dobrá není, studená míchaná vejce jsou nic moc. Na letišti v Malé pojmenovaném Velana (podle rodinného jména dřívějšího prezidenta Malediv Ibrahima Násira, který v roce 1964 inicioval stavbu tohoto letiště. První letiště na Maledivách bylo ovšem otevřeno již v roce v 1960 na ostrově Hulhumalé, později bylo zrušeno) přistává Boeing 777 krátce po osmé ráno místního času. Výstup je do autobusů, které svážejí cestující do příletové haly. Zde je dlouhá fronta lidí na pasovou kontrolu, před námi totiž přistálo ještě stejně velké letadlo Emirates. Místní pracovník, nás ale se dvěma dětmi směřuje do fronty prioritního odbavení, což je velmi sympatické. Maledivská víza je nutno mít vyplněné online předem na https://imuga.immigration.gov.mv/ dostáváme tedy bez otálení razítka do pasů. Míříme do výdeje zavazadel, ale zde legrace zas končí. Naše kufry a moje krosna nejedou a nejedou, je z toho skoro 40 minut čekání. Finálně se objevuje i kočárek jako poslední zavazadlo z letu, naštěstí ho nehodí na pás ale vynesou za dveře třídírny.
Nato že je ráno, moc svěží nejsme. Nicméně nás ještě čeká jízda motorovým člunem „speedboatem“ na ostrov Omadhoo do penzionu Turtle. Jízdenky na člun zařizovala Zuzka po emailu přes managera Turtle, takže už na nás už posádka lodi čeká. Přímo za příletovou halou letiště Velana je totiž přístav. Nejedeme ale sami, nýbrž s asi 15 dalšími lidmi a tříčlennou posádkou. Řidič člunu frčí stále na plný plyn. „Speedboat“ skáče po vlnách jak šílený kozel, 3 motory řvou jak 3 formule, ale děti přesto usínají. Zuzka za chvíli taky. Mě zhruba v půlce 90 minutové plavby zmůže slabá chvilka, ale odolávám. Konečně jsme v Omadhoo. Přístav je v rekonstrukci, tak člun přistává u provizorního mola, kde nás čekají 2 zaměstnanci penzionu Turtle se svým nákladním tuk-tukem. Na tuk-tuk naloží naše zavazadla a my musíme do penzionu došlapat po svých. Je vzdálen naštěstí jen 5 minut chůze i s kočárkem. Není bez zajímavosti, že všechny tuk-tuky na ostrově Omadhoo jsou elektro tuk-tuky, na benzín tu jezdí jen skůtry (a místní sanitka) a nezřídka na nich jezdí ženy v hidžhábech. Maledivy jsou totiž muslimská země a mimo jiné se zde nesmí konzumovat ani sem dovážet jakýkoliv alkohol, včetně piva. Samozřejmě jako všude a vždy, jsou i na Maledivách pro konzumaci alkoholu vyjímky a to jsou turistické resorty a vybrané výletní lodě. Všechny ulice na ostrově Omadhoo jsou písčité a tudíž je nepsaným pravidlem se před vchody obchodů, domů, či penzionů zouvat, abyste dovnitř netahali písek. Jiným řešením je chodit všude bos, jak to dělá Karol. Po příjezdu k penzionu Turtle jsme zavedeni k jejich restauraci, kde dostáváme ovocný „welcome“ drink. Musíme totiž ještě chvíli čekat, než nám uklidí pokoj, který opustili hosté, kteří odjeli naším „speedboatem“ do Malé.
Pak jen krátké vybalení věcí a jdeme se podívat na místní pláž, kde se dá koupat v evropských plavkách - označenou „tourist beach“. Na všech ostatních musí totiž mít muži triko a ženy oblečení se zakrytými rameny a sukní či legíny pod kolena. „Tourist beach“ na Omadhoo je fajn, spousty písku, teplota voda cca 28 °C, hloubka cca 40 cm. Jak jsme unavení, den se docela táhne. Konečně se v restauraci Turtle podává večeře a hurá na kutě. Usínáme do 10 minut. V noci se ovšem kazí počasí a začíná pršet stylem tropického podnebí. Déšť s různou intenzitou trvá až do odpoledne. Děti se nudí, pozorování kaloňů létajících ze stromu na strom z okna je brzy omrzí. My bychom se Zuzkou klidně spali celý den (já bych se tedy možná koukal na TV, ale ta na pokoji není), omladině to ale přijde jako naprosto nudný plán a spát se jim nechce. S 10 autíčky, které máme sebou pro Matyho (na hraní uvnitř, pak má ještě bagry a lopatu na pláž), mu vydrží hraní asi 30 minut a pak chce ven. Osmiletá Karol si sice chvíli čte, ale její limit do nudy je rovněž tak 30 minut. Musíte si představit, že jsme v pokoji 10x5 metrů, plus zastřešená terasa a venku lije jak z konve. Celé obyvatelstvo ostrova Omadhoo je taky rozumně spokojeně zalezlé doma. Takže pokud se rodiče nechtějí zbláznit, musí nastoupit zábava z mobilů. Wifi na pokoji naštěstí je, takže pro Matyho pohádky na youtube, Karol si jde psát zážitky s kámoškama na whatsup. Odpoledne se trochu vyčasí, takže jdeme prozkoumat ostrov Omadhoo. Na písčitých ulicích jsou všude jezera vody, je lepší chodit bosky. Obchodů s potravinami a vším možným je zde asi 10, ovšem s velmi omezeným sortimentem. Děti chtějí zmrzlinu, všude mají nanuky Magnum, ale oni trvají na zmrzlině Calipo.
Nakonec v jednom z obchodů nacházíme poslední 2 Calipa, prodavačka si je cení na 10 dolarů za kus. Říkám, „sorry no, expensive“, tak prý 5 dolarů. To už beru, přeci jenom mají na Omadhoo monopol na Calipo a kdo zaváhá tak má smůlu. Po večeři se jdeme podívat na molo, kde místní obyvatelé házejí do moře zbytky od jídla. Večer se to tak pod molem hemží žraloky vouskatými (nurse shark) a dá se zahlédnout i pár větších rejnoků.
Další den vyzkoušíme místní restauraci Wood Gate Cafe. Výběr jídel je celkem slušný, číšník nám nabízí hamburger, ale radši volíme čerstvou rybu na grilu. Následně přichází ukázat ulovenou rybu, která má asi 40 cm na délku, menší prý dnes neulovili. Bude prý stát 350 maledivských rufií (zhruba 20 USD). Bereme. Grilování tak velké ryby zabere kuchaři asi 40 minut, ale je vynikající. Najíme se všichni čtyři. K pití zde mají dobrý džus z čerstvého ovoce, v nabídce je ananas, papája nebo mango. Nejlepší je asi ananasový. Zbytky ryby si bereme do igelitky. Zuzka chce večer krmit na jedné pláži rejnoky. Vydáváme se tam krátce před setměním (slunce zapadá v 18:30 a vzhledem k tomu, že jsme u rovníku je tma do 15 minut). I když to asi po 10 minutách vypadá, že nic nepřipluje, nakonec se zde objevuje jeden velký rejnok a pak ještě dva menší, kteří se dají krmit dokonce z ruky.
Dny na malém ostrově Omadhoo trávíme většinou na turistické pláži. Děti se baví dle svého gusta, Karol šnorchluje a Maty se chvílemi koupe a jinak si hraje v písku s bagry a lopatou. Plážové hračky jsme si museli dovézt sebou, na ostrově se nedají nikde koupit. Podmořský život je zde bohatý, spoustu nejrůznějších tropických ryb, murény, hvězdice. Po plážích se potulují přes den malí ráčci poustevníčci, po setmění se to na písku hemží běhavými krabi. Písek na pláži je velmi čistý, jsou tu lehátka a přístřešky patřící jednotlivým penzionům. Matymu se ale líbí stylově pod palmou, tak ležíme jen na ručnících. Přes poledne je velmi vedro, přes 35°C ve stínu, a tak je lepší se jít ukrýt do klimatizovaného penzionu a vrátit se k moři až okolo 15,00.
Video z kanálu "Matyho vychytávky"
Po 7 dnech na Omadhoo odjíždíme na další ostrov jménem Dhanghetti. Jelikož za dopravu „speedboatem“ až na Dhanghetti, chtějí asi 200 dolarů, volíme úspornější cestu. Za 50 dolarů na ostrov Mahibadhoo a poté místní veřejnou dopravou. Na Mahibadhoo se totiž křižují linky místních lodí a jezdí zde rovněž pravidelná linka na Dhanghetti. Na rozloučenou s Omadhoo nám prší, „speedboat“ do Mahibadhoo má naštěstí střechu. Stařičký trajekt zavánějící rybinou vyplouvá z Mahibadhoo přesně podle jízdního řádu ve 13:30. Polovinu cestujících tvoří turisté, jízdenka je totiž velmi levná stojí 22 rufií (asi 1,5 USD). Rychlost lodi odpovídá jejímu roku výroby, takže vzdálenost zhruba 20 kilometrů překonává za 1 hodinu a 30 minut. V přístavu na Dhanghetti na nás již čeká nákladní tuk-tuk a s ním velmi sympatický manažer a recepční hotelu Atol Residence. Podle velkých očí „kukadel“ mu začínáme přezdívat kukačka (přiznávám, že jsem se inspiroval seriálem Haló tady Indie). Dostáváme pokoj v 1. patře s výhledem na moře. Televize sice na pokoji je, ale bohužel nejde zapojit do zásuvky. Na Maledivách mají zásuvky britského standartu se 3 kolíky, možná by nebylo na škodu si vzít sebou redukci. Jdu za kukačkou, který je velmi ochotný a odjíždí na skůtru do obchodu. Vrací se ale s nepořízenou, redukce jim došly a musí je objednat v Malé. Kukačka je naštěstí vytrvalý, další den touženou redukci přiváží a televize funguje. Je na ní Netflix pro děti, takže hurá. Večeře, snídaně i obědy se podávají ve venkovním altánu kousek od pláže. Šéfkuchař je usměvavý příjemný mladý muž, a Matymu, který nesmí jíst mléčné výrobky, dělá každý den speciální jídlo. Dalším výrazným členem personálu hotelu Atol Residence je vysoký hubený černoch s afrem, kterému přezdíváme „želvák“ (také jsem se inspiroval seriálem, tentokrát Jmenuju se Earl). Želvák je něco jako údržbář, málokdy se usměje, ale umí asertivně řešit různé situace a jednou mi pomůže uklidnit řvoucího Matyho, když začne nafukovat balonky. Na Dhanghetti bydlíme 4 noci, čas trávíme různými výlety. Většinou tedy Zuzka s Karol, já jsem s Matym a s kočárem jezdíme po ostrově křížem krážem, takže máme Dhanghetti prozkoumáno do detailu. Ostrov víceméně rozděluje hlavní písčitá ulice s mnoha obchody na turistickou část s penziony a několika restauracemi, a místní část na druhé straně. Často se vydáváme do místní části, kde to sice nevypadá tak uhlazeně, ale má to atmosféru. Výlety Zuzky s Karol jsou zajímavější, ale také nákladnější (průměr 75 USD/osoba). Jedná se o pozorování delfínů z člunu nebo další den šnorchlování s mantami. Zaujal je také výlet na opuštěný rezort (ten stál jen 25 USD/osoba). Poslední den na Dhanghetti jedeme výletovat všichni, i když rozděleně. Maty se vydal se Zuzkou na návštěvu ostrova Digurah (speedboat linkou společnosti Endheri Express, kterou jsme pak jeli opačným směrem do Malé) a já s Karol šnorchlovat za žralokem velrybím. Výlety se dají objednat u manažera Kukačky, nebo u jedné z místních agentur, které hravě najdete po procházce po nevelkém ostrově. My jsme využili 1x služeb manažera Kukačky a 3x agentury, kterou jsme našli hned vedle turistické pláže. Vlastnil ji sympatický černoch, Brit, k dispozici měl výkonný velký člun navíc s ním jezdila jeho přítelkyně Ellen, která výborně plavala a dávala pozor na Karol. To se velmi osvědčilo při výletu za žralokem velrybím. Vyjeli jsme okolo osmé ranní a nabrali směr k výskytu těchto žraloků u ostrova Maamigili. Byly jsme tam asi za hodinku, v okolí už hlídkovali další 3 čluny. Jak jeden z nich zmerčil žraloka ostatní se sjeli k němu a všichni začali ve šnorchlech s ploutvemi skákat do vody. Obří žralok líně plul v hloubce asi 20 metrů, nad ním, jak vosy, asi 40 turistů. Ellen využila svoje zkušenosti, vzala Karol za ruku a plula hned první za žralokem, takže jí pomohla udělat krásné záběry na minikameru. Já tak hbitý nebyl, takže jsem se plácal s ostatními vosami v roji, ale nakonec jsem žraloka také asi půl minuty viděl. Asi řeknete, co jsem to za nemehlo, ale žralok velrybí pluje rychlostí asi 10 km/h a stále mění směr, takže pronásledovat ho vyžaduje dost fyzických sil. Každopádně žraloka přestala nevyžádaná pozornost od lidských vos asi za 20 minut bavit a zanořil se do hlubin. Černoch nás odvezl zpět na Dhanghetti s přestávkou na tankování člunu ostrově Dhiddhoo. Další den nás čekal přesun do Malé a to sice pravidelnou linkou „speedboatu“ ve směrování Digurah – Dhanghetti – Malé. Linka odjížděla z přístavu Dhanghetti v 07:00, skvělý šéfkuchař nám slíbil, že na cestu připraví snídani. Želvák nám ráno naložil zavazadla na elektrický tuk-tuk a že prý s ním do přístavu přijede Kukačka. My jsme tam došli pěšky, člun přijel přesně. Kukačka to měl „na háku“ a přijel až v 07:05, posádka člunu nebyla nijak překvapena a my jsme se stačili se sympatickým Kukačkou i rozloučit. Snídaně byla sice super, míchaná vajíčka, ale v na vlnách skákajícím speedboatu se dost těžko jedla. Vzdálenost asi 100 kilometrů „doskákal“ speedboat asi za 2 hodiny a my se vylodili na letišti Velana, kde byla konečná. My jsme ale měli ještě 1 den strávit v Malé, let Turkish Airlines totiž odlétal následující den v 09:00. Z letiště jsme si vzali taxíka, do místa ubytování na ostrově Hulhumalé, pevná taxa je 15 dolarů. Hulumalé je uměle vytvořený ostrov otevřený v roce 2004 a je na něm vybudováno moderní město. Pokoj jsme měli nevelký, ale na 1 noc stačil. Po ubytování jsme si šli koupit něco k jídlu do nedalekého supermarketu MHA Mart, což je již obchod západního stylu, se širokým sortimentem zboží. Poté jsme se rozdělili, Zuzka s Karol zamířily na městskou pláž, já s Matym a jeho kočárem zkoumat město. Hulhumalé nám ale moc zajímavé nepřišlo, spousta bytových domů, parky, nic co bychom již neviděli. Tak v nás uzrál nápad podívat se do starého Malé, které leží na vedlejším ostrově. Podařilo se nám vypátrat správnou autobusovou zastávku a pak jsme již frčeli dvoupatrovým busem městské hromadné dopravy do Malé. Jízdné se platí platební kartou, stejně jako v MHD v Ostravě nebo Brně. Nevěděli jsme ale kde vystoupit a tak jsme dojeli až na konečnou do přístavu. Takže jsme si zažili hned to pravé Malé. Úzká silnice plná aut a motorek, chodník úzký, že se na něj s kočárem nedá vejít a všichni místní na mě s pobaveným výrazem koukali, co u nich v přístavu s kočárem dělám. Po 20 minutách jsme se dokodrcali do centra města, kde nás hned odchytl prodavač suvenýrů. Jelikož jsme chtěli suvenýry kupovat, tak jsme mu sedli na lep. Naháneč nás totiž nasměroval do prvního a nejdražšího obchodu se suvenýry. Něco jsme nakoupili, abychom za pár minut litovali, jelikož v ulici Chaandhanee Magu je obchodů se suvenýry asi 10 a čím jste dál od přístavu a blíže do centra tak jsou levnější. Pak jsme zatočili vlevo na pěší zónu vedoucí okolo islámského centra Masjid Al-Sultan Muhammad Thakurufaanu Al-Auzam a pak Maty v kočáru usnul. Podle mapy v mobilu jsem pak dojel na zastávku autobusů, kde jsem se nějak místních s menšími komplikacemi doptal, který z busů jede do Hulhumalé. V MHA Mart jsme si pak koupili studenou kokakolu a došli zpět do hotelu. Za soumraku jsme pak vyrazili na večeři. I když restaurací v okolí hotelu nebylo málo, žádná se nám nezdála a nakonec jsme zakotvili v indické restauraci Nagas, kde jsme byli velmi spokojeni za zhruba 50 USD za všechny.
Pak nás již čekalo jen brzké ranní vstávání v 05,00, snídani nám již nikdo neudělal a taxík objednaný večer na recepci hotelu na 05,30 to měl „na háku“ jak manažer Kukačka, takže dorazil 05,40. Na letišti byla tlačenice, ráno totiž odlétá vícero dálkových letů. Já měl obavy, že ze mě vyklepou při kontrole mušle, které jsem schovával v kapse a zaplatím tučnou pokutu. Všude se totiž píše, že se nesmí z Malediv vyvážet ani mušle ani korály, jen na povolení. Nicméně pravda je asi někde „mezi“. Kontrolu menší mušle (o rozměru asi 2-4 cm) vůbec nezajímali, asi by jsme museli mít nějaké větší kousky.
Oba lety zpět s Turkish Airlines přes Istanbul do Prahy proběhly v pohodě, akorát na úseku Malé – Istanbul to posádka přehnala s klimatizací a já si neprozřetelně vzal jen kraťasy. Takže jsem nepohrdl erární dekou, která se mi tak zalíbila, že jsem si ji v příručním baťohu propašoval domů.
Foto: Lukáš Musil
Video: Zuzana Musilová, Karolína Golová