Během podzimních prázdnin jsme se vypravili na Slovensko, konkrétně do rezortu Permon na 2 noci. Zakoupeno přes Slevomat. Z čehož také vyplývá, že jsme nebydleli v jednom ze dvou luxusních hotelů nacházejících se v resortu, nýbrž v jednom z pokojů menší dřevěné chaty patřící k hotelům.
Na místo nazývané Podbanské jsme vyrazili v sobotu dopoledne, tudíž provoz na silnicích zaručoval klidnou a rychlou cestu. Z tohoto důvodu mne napadlo ušetřit 20 EUR za slovenskou dálniční známku a jet pouze po okrskách, jelikož doba jízdy vycházela jen o půl hodiny déle. Cestou zpátky se mi to ale pěkně vymstilo, ale o tom až na konec.
Cestado Vysokých Tater proběhla příjemně, na pozdní oběd jsme se stavili v restauraci Rezort pri jazere. Nebylo to nejlevnější, ale celkem to chutnalo. Odtud to bylo již jen pár kilometrů do Permonu. Vyzvedli jsme si klíče od pokoje v hotelu Pieris a popojeli zhruba 500 metrů k chatě. Pokoj se skládal ze dvou místností a balkonu, takže vcelku prostorné ubytování (zařídila Zuzka).
V ceně ubytování byl i menší akvapark, který je součástí hotelu Permon. Cesta k němu je pěšky do kopce a trvala nám i s dětmi asi 15 minut (vzdálenost cca 600 metrů). Hotel Permon je zvenčí pěkný, ale uvnitř je to labyrint. Jelikož je zasazený do svahu, hlavní vchod je v pátém patře a například do akvaparku musíte jet o tři patra dolů. Na zahradu s dětským hřištěm jsme s Matym sjížděli 5 pater dolů.
Akvapark se skládá z několika atrakcí pro malé děti, jednoho tobogánu, jedné velké skluzavky, jednoho bazénu a jedné vířivky. Po dvou hodinách ve vodě, jsme se rozhodli jít na večeři. Ta se podávala v hotelu Pieris, který byl vzdálen kilometr. Jelikož lilo jak z konve, pěšky se nám nechtělo, tak jsme využili příjemnou službu, kterou rezort nabízí. Mají několik mini elektro busů, které zdarma pendlují mezi ubytovacími zařízeními. Bus pro nás přijel za pár minut a převezl na večeři do Pierisu.
Zjistili jsme ale nepříjemnou skutečnost. Restaurace v Pieris je příliš malá a nezřídka se musí čekat, než dostanete stůl. Nyní jsme měli štěstí, ale o dva dny později, při poslední snídani jsme museli asi 10 minut čekat. Důležitý poznatek, na který jsem přišel po 2 minutách ve frontě. Neřaďte se do fronty, nemá to cenu. Myslíte si, že jste přišli na řadu, ale ouha, nejste v seznamu. Nutno přijít k číšníkovi a nechat si zapsat číslo pokoje do pořadníku, on pak čísla vyvolává.
Ovšem je tu i příjemná zkušenost. Jídlo podávané formou bufetu, které si nezadá se čtyřhvězdičkovou restaurací. Velmi jsme si pochutnali. Z rozežranosti jsem si dal dva chody. Jako první candáta se zapékaným bramborem a pak ještě vepřovou panenku s hranolky.
Druhý den ráno jsme si naplánovali výlet na Štrbské pleso. Ráno bylo celkem polojasno až slunečno. Autem to bylo k plesu asi 15 minut. Ještě při parkování na centrálním parkovišti z mraků vykukovalo slunce, ale jak to na horách bývá, počasí se mění každým okamžikem. Než jsme došli na start stezky kolem plesa začalo sněžit a foukat nepříjemný vítr.
Stezka měří asi dva kilometry, ale rodinka už v polovině stávovala, že prý zmrzneme. Naštěstí se nám do cesty postavil hotel Patria, otevřený v roce 1973. Ten již několik desetiletí patří k panorámatu Štrbského plesa a nejvyšší hory Slovenska, Gerlachovskému štítu. V přízemí hotelu se nachází kavárna, takže jsme si dali něco na zahřátí. Mě ale moc zima nebyla, tak mě v menu zaujalo „cool“ letní kafe roku – espresso s tonikem. Servírka donesla zajímavě vypadající nápoj, pro jistotu jsem si ale vyhledal v mobilu, zda se má míchat. Chatgpt radil že „jemně promíchat nebo vůbec“. Zvolil jsem jemné promíchaní, což je v mém provedení dvakrát zakvedlat lžičkou. Moje kafe se rázem změnilo v bouřící sopku, která nekompromisně chrlila obsah šálku ven (naštěstí byl pod ním tác). Rázem bylo espresso s tonikem poloviční. Chutnalo to velmi dobře, ale pro příště už vím, že espresso s tonikem netřepat,nemíchat. Kavárna hotelu Patria, není zas tak moc drahá vzhledem k lokalitě, za nápoje jsme platili 20 EUR.
Počasí venku se nezměnilo, stále sněžilo, ale zbytek cesty jsme došli již hladce. Jelikož v rezortu jsme měli polopenzi čili bez oběda, kupujeme si k obědu v bufetu pod parkovištěm do krabiček halušky se zelím a slaninou. Poměr cena výkon je dobrý.
Čeká nás poslední den v rezortu, který začíná snídaní. Musíme na ní čekat frontu, jak jsem již zmiňoval, ale výběr jídla je opět znamenitý. Pak opět do akvaparku, kde teprve dopoledne, za částečného vyjasnění, objevujeme kouzlo zdejšího bazénu. Je z něj prosklenou stěnou vidět na horu Kriváň. Zuzka s Karol jdou ještě do saunové zahrady. Malý Maty do sauny ještě nesmí a můj vztah k saunám stejně není kladný. Jdeme tedy jezdit s modely aut na dálkové ovládání, které si vezeme sebou, na opuštěné parkoviště nacházející se pár set metrů od hotelu. Počasí je pořád nanic, ale naštěstí už nesněží ani neprší.
Když se nám holky vysaunují, vyrážíme okolo třetí odpoledne domů. Abychom zahnali hlad, zajíždíme si ještě v Liptovském Mikuláši do obchodního centra do Mekáče a do Tesca.
Pak vyrážíme na cestu k domovu opět po okrskách. Ale není to již taková „procházka růžovým sadem“ jako cestou tam. Stmívá se a začíná pršet. Před Rožumberokem je nehoda, takže půl hodiny v koloně. Je již tma jak v pytli a lije jak z konve. Jelikož je v Žilině asi večerní dopravní zácpa, žene mě navigace do pohoří Malá Fatra na Dolný Kubín, s tím že cesta bude rychlejší. Po jízdě úzkými horskými cestami v naprosté tmě a hustém dešti, kde se na mě ještě ze zadu lepí cesty znalí místní borci, bych si nejradši nafackoval, že jsem si nekoupil dálniční známku nebo aspoň neriskl dopravní zácpu v Žilině. Každopádně vše dobře dopadá a domů přijíždíme živi a zdrávi.
